Článek
Bylo mi dvacet devět a stále jsem bydlela s mámou v našem starém panelákovém bytě v Ostravě-Porubě. Pro všechny kolem to byla idylka. „Ty se máš, Klárko, ušetříš majlant,“ říkávaly kolegyně z práce, když si stěžovaly na hypotéky a drahé nájmy. Kývla jsem, usmála se a snažila se polknout knedlík, který se mi při té představě udělal v krku. Ušetřené peníze byly jenom zlatá klec.
Každý den probíhal podle stejného scénáře. Můj život byl minové pole a máma byla expert na pokládání náloží. Stačil zvuk klíčů v zámku po mém návratu z práce a celé mé tělo se stáhlo do křeče. Čekala jsem, co přijde. Bude to tichá výčitka v podobě umytého nádobí, které jsem „zase nechala“ ve dřezu? Nebo hlasitý povzdech nad tím, že jdu „zase někam ven“ místo toho, abych si našla „pořádného chlapa“?
Nejhorší byla ta plíživá kontrola, která se schovávala za fasádu péče. „Tohle si neber, v tom vypadáš tlustá.“ „Proč si zase objednáváš tu pizzu, udělala jsem ti koprovku.“ „S kým si to pořád píšeš? Doufám, že to není ten potetovaný, co jsi s ním byla minule.“ Každá moje volba, každý můj krok byl podroben jejímu soudu. Cítila jsem se jako věčný puberťák, který si musí obhajovat právo na vlastní existenci.
Moje ložnice byla jediným útočištěm, ale ani tam jsem neměla klid. Dveře neměly zámek a máma měla pocit, že práh mého pokoje pro ni neexistuje. Často vešla bez zaklepání, jen aby mi „přinesla vyprané prádlo“ nebo aby se zeptala na nějakou naprostou banalitu, zatímco já jsem se třeba zrovna převlékala. Ztratila jsem veškerý pocit soukromí a intimity. Byla jsem jen exponát v jejím muzeu zvaném „Moje dcera, která by beze mě nepřežila“.
Spouštěčem mého odchodu byla naprostá maličkost. Vrátila jsem se domů z firemního večírku, bylo něco po půlnoci. Potichu jako myška jsem se proplížila bytem, ale její radar byl neomylný. Dveře ložnice se rozletěly a v nich stála ona, v noční košili, s rukama v bok. „Taková ostuda! Celý barák slyší, jak se couráš domů v noci jako nějaká…“ Nedokončila to. Nemusela. V jejích očích jsem viděla všechno.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta léta potlačovaného vzteku, ponížení a bezmoci vytryskla na povrch. Nic jsem neřekla. Jen jsem se na ni podívala, otočila se, zamkla se v pokoji a zevnitř zastrčila do kliky židli. Celou noc jsem nespala. Prohlížela jsem inzeráty na pronájmy a věděla jsem, že tohle byla poslední kapka.
Do týdne jsem bydlela v malé garsonce na druhém konci města. Byt byl poloprázdný, v rohu stála jen matrace a dvě krabice s mými věcmi. V lednici byla jen lahev Kofoly a starý sýr. Ale když jsem za sebou poprvé zavřela dveře a zamkla, rozplakala jsem se. Byly to slzy úlevy. Bylo to, jako by ze mě někdo sundal padesátikilový batoh plný kamení, který jsem nevědomky nosila na zádech.
Ten večer jsem si seděla na zemi, jedla lžící studené fazole z plechovky a dívala se z okna na světla města. Poprvé po letech jsem se nadechla a měla pocit, že mi vzduch skutečně naplnil plíce. Nebyla jsem pod dohledem. Nikdo nekomentoval moji večeři, nikdo neposlouchal za dveřmi. Byla jsem sama. Byla jsem volná.
Dnes už vím, že to „bydlení zadarmo“ bylo to nejdražší, co jsem v životě zažila. Stálo mě roky klidu, sebevědomí a duševní pohody. A žádná ušetřená koruna na světě nemá takovou cenu jako pocit, když můžete ve svém vlastním bytě konečně dýchat.
Máte také příběh, který by otřásl ostatními? Podělte se se mnou o svou zkušenost na pribehy.kral@seznam.cz a možná právě ten váš příběh zveřejním příště.
