Článek
S manželem Davidem (32) jsme spolu pět let a náš vztah jsem vždy považovala za téměř dokonalý. Je to ten typ muže, o kterém ženy sní – pozorný, milující a spolehlivý. Vždy stál při mně a já si myslela, že nic nemůže narušit naši harmonii. Bydlíme v malém bytě na kraji Prahy, oba tvrdě pracujeme a sníme o společné budoucnosti. Právě proto mě jeho překvapení k našemu pátému výročí naprosto ohromilo a dojalo k slzám. Byl to okamžik jako z romantického filmu, který se však brzy proměnil v tiché drama.
Jednoho večera přišel David domů s tajuplným úsměvem a obálkou v ruce. Řekl mi, ať se posadím, a já cítila, jak mi srdce začíná bušit očekáváním. Uvnitř obálky byly letenky na Bali. Ne jen tak ledajaký zájezd; zarezervoval nám soukromou vilu s bazénem, párové masáže, romantické večeře při západu slunce. Celý balíček dokonalé romantiky. Když jsem se ho zeptala, kde na to vzal, přiznal, že si vsadil ve Sportce a usmálo se na něj nevídané štěstí. Byla jsem v euforii, objímala jsem ho a plakala štěstím. Sen, o kterém jsme si jen šeptali, se stal skutečností.
Jenže jakmile opadla první vlna nadšení, vplížila se do mé mysli temná myšlenka. Moje nejlepší kamarádka Simona (31). Známe se od dětství, jsme jako sestry a vždy jsme tu byly jedna pro druhou. A právě teď prožívala to nejhorší období svého života. Před týdnem ji po osmiletém vztahu opustil snoubenec Marek. Našel si jinou, mladší, a Simoně se zhroutil celý svět. Každý den mi volala, plakala, trávila jsem u ní večery a snažila se jí být oporou. Její bolest byla téměř hmatatelná.
A tak, zatímco jsem v ruce držela letenku do ráje, před očima jsem viděla Simoninu uslzenou tvář. Jak bych si mohla užívat v luxusní vile, popíjet koktejly u bazénu a smát se, když vím, že ona je sama doma, utápí se v depresích a má pocit, že její život skončil? Ten pocit viny byl tak silný, že mi svíral žaludek. Představa, že ji tu nechám a odletím, mi připadala jako ta nejhorší zrada. V tu chvíli se ve mně zrodil nápad, který jsem považovala za jediné správné řešení.
S nejistotou v hlase jsem se podívala na Davida, který stále zářil štěstím. „Miláčku, je to ten nejkrásnější dárek na světě,“ začala jsem opatrně, „ale napadlo mě… co kdybychom s sebou vzali i Simonu? Víš, jak jí teď je. Změna prostředí by jí neuvěřitelně pomohla. Mohli bychom doplatit větší vilu, vždyť díky té výhře na to máme.“ Věděla jsem, že je to troufalé, ale v tu chvíli mi to přišlo jako ten nejlepší nápad na světě. Spojila bych příjemné s užitečným – prožila bych dovolenou s mužem, kterého miluji, a zároveň pomohla přítelkyni, která mě potřebuje.
Davidův úsměv okamžitě pohasl. Jeho tvář ztvrdla a já viděla hluboké zklamání v jeho očích. „Kláro, to nemyslíš vážně,“ řekl tiše. „Plánoval jsem to měsíce. Je to naše romantická dovolená k pátému výročí. Jen pro nás dva.“ Snažil se být klidný, ale z jeho hlasu čišelo zranění. Vysvětloval mi, že chtěl, abychom měli čas jen pro sebe, abychom oživili naši jiskru a oslavili naši lásku. Jeho argumenty byly naprosto logické a rozumné, ale mé srdce je odmítalo přijmout.
Snažila jsem se mu vysvětlit svůj pohled. Mluvila jsem o loajalitě, o přátelství na život a na smrt, o tom, že Simona by pro mě udělala totéž. Vzpomněla jsem si, jak při mně stála, když mi před lety onemocněla maminka, a jak mě držela nad vodou, když jsem přišla o práci. Byla mou vrbou, mou oporou. Jak bych ji teď mohla sobecky opustit? Pro mě to nebyla jen nějaká kamarádka, byla to rodina. A rodina se v nouzi neopouští.
David se však mému pohledu na věc bránil. Navrhl jiné řešení. Řekl, že Simoně klidně zaplatí nějaký wellness pobyt tady v Česku, aby si odpočinula. Dokonce nabídl, že jí uhradí sezení u psychoterapeuta. „Pomůžu jí jakkoliv jinak, Kláro, ale tohle je naše dovolená. Naše výročí,“ opakoval stále dokola. Nechápal, že nejde o peníze ani o praktickou pomoc. Jde o pocit sounáležitosti, o to být spolu v těžkých časech.
Od toho večera se atmosféra u nás doma změnila k nepoznání. David se mnou mluví jen v nejnutnějších případech. Je zklamaný, cítí se odmítnutý a já v jeho očích vidím výčitku, že si nevážím jeho velkorysého gesta. Já se naopak cítím nepochopená a rozpolcená. Připadám si jako sobec, ať už se na situaci podívám z jakékoliv strany. Buď budu sobecká vůči svému muži, nebo vůči své nejlepší kamarádce.
Celou situaci ještě zhoršuje sama Simona. Zřejmě jí došlo, že se něco děje, a začala mi posílat pasivně-agresivní zprávy. „Užij si to v ráji, aspoň někdo z nás je šťastný,“ napsala včera. A dnes ráno přišla další: „Vždycky jsem si myslela, že v tobě mám tu největší oporu, ale asi jsem se spletla.“ Každá taková zpráva je jako malá dýka do mého srdce. Vím, že to nemyslí zle, že z ní mluví jen její obrovská bolest a samota, ale o to víc se cítím provinile.
Snažím se jí bránit před Davidem, který její zprávy považuje za citové vydírání. „Copak nevidíš, jak s tebou manipuluje?“ zeptal se mě včera večer. Možná má pravdu, ale já nedokážu zavřít oči před jejím utrpením. Je to začarovaný kruh, ze kterého nevidím úniku. Každý den se dívám na letenky položené na komodě a místo radosti cítím jen úzkost a bezmoc.
Někdy v noci, když David spí, si říkám, jestli nejsem blázen. Mám milujícího muže, který pro mě připravil pohádkovou dovolenou, a já to všechno kazím kvůli přátelství, které on považuje za toxické. Měla bych se na všechno vykašlat, sbalit kufry a odletět s ním? Možná ano. Ale pak si představím, jak sedím na pláži, dívám se na západ slunce a v hlavě mi zní Simonin pláč.
Do odletu zbývají dva týdny. Dva týdny ticha, napětí a nevyslovených výčitek. Miluji svého muže a toužím po té dovolené s ním víc než po čemkoliv jiném. Ale zároveň miluji svou kamarádku a nedokážu ji zradit. Stojím na rozcestí a každá cesta vede ke ztrátě. Co mám dělat? Ať se rozhodnu jakkoliv, zlomím srdce někomu, na kom mi nesmírně záleží. Je vůbec možné z této situace vyjít, aniž by to mé vlastní srdce navždy nepoznamenalo?
