Článek
S Evou jsme nejlepší kamarádky už od vysoké. Když mi oznámila, že si po šesti letech bere Petra, byla jsem nadšená. Petr byl fajn chlap, i když trochu mamánek. Jejich vztah přežil i Eviny dva roky na humanitární misi v Kambodži. Jediný mrak na jejich zalitém nebi byla Petrova matka, paní Dana. Eva se mi často svěřovala s podivnými historkami a měla pocit, že ji budoucí tchyně ze srdce nenávidí. Byla to ale taková dobrá duše, že ty myšlenky vždycky zahnala.
Důkazů přitom bylo víc než dost. Třeba ty Vánoce. Eva, vegetariánka a židovka z liberální rodiny, byla pozvaná na štědrovečerní večeři. Aby nepřišla s prázdnou a měla jistotu, že se nají, přinesla velkou mísu skvělého zeleninového nákypu. Paní Dana, ačkoliv od Petra několik týdnů dopředu věděla, že Eva maso nejí, nacpala špek a slaninu úplně do všeho. I do bramborového salátu. Eva celý večer pila vodu a jedla svůj nákyp, zatímco tchyně teatrálně popotahovala a stěžovala si ostatním, jak je Eva drzá, že pohrdá jejím jídlem.
Přípravy na svatbu byly peklo. Eva s Petrem nejsou nijak extra věřící, ale Eva si přála malý židovský obřad pod chuppou, takovým tím květinovým baldachýnem. Když se to Dana dozvěděla na rozlučce se svobodou, málem dostala záchvat. S proceděným úsměvem prohlásila, že „když tu budou zastoupeni židi, tak katolíci musí taky“. Všem spadla brada. Nikdo v jejich rodině, ani z pátého kolene, nebyl katolík. Následovaly týdny hádek, křiku a citového vydírání. Dana dokonce hrozila, že jim nedá na svatbu peníze, což bylo obzvlášť vtipné, protože na ni nepřispěla ani korunou. Petr se naštěstí konečně kousnul a stál za Evou. Chuppa ano, katolický kněz ne.
Pak nastalo podezřelé ticho. Den před svatbou mi Eva psala, že má hrozně špatný pocit. Uklidňovala jsem ji, že to jsou jen nervy před velkým dnem. Jak strašně jsem se mýlila.
Dopoledne v den D jsme se všechny sešly v pronajatém zámeckém hotelu. Vizážistky, kadeřnice, potoky prosecca. Nálada byla skvělá, jen Eva byla nesvá. Zmínila se, že tchyni od rána neviděla, a dokonce nepřišla ani na zaplacený termín na slavnostní účes a make-up. Všechny jsme po sobě hodily pohled plný obav, ale doufaly jsme, že se prostě urazila a dá pokoj.
Asi o půl hodiny později, zrovna když jsme Evě pomáhaly do jejích nádherných šatů, se rozletěly dveře. A v nich stála Dana. Uřícená, jak vyběhla schody, s dokonalým make-upem a účesem… a na sobě měla BÍLÉ ŠATY. Ne smetanové, ne ivory. Sněhobílé. Byly to jednoznačně svatební šaty z nějakého luxusního salonu, saténové, s korálkovým živůtkem a malou vlečkou. Byly dokonce upravené na míru. Tohle plánovala týdny.
Eva propukla v hysterický pláč. Tety a ostatní kamarádky Danu okamžitě vyhodily z pokoje. Snažily jsme se Evu utěšit, opravit jí rozmazané líčení a já jí v tu chvíli něco slíbila. Slíbila jsem jí, že ty šaty se neobjeví na jediné fotce. Podívala se na mě uslzenýma, ale odhodlanýma očima a nepatrně kývla. Hra začala.
Na přípravách se podávalo jen bílé víno a šampaňské. Popadla jsem kabelku, seběhla do přízemí k baru a strčila číšníkovi pětistovku do kapsy, aby mi okamžitě sehnal lahev červeného. Dala jsem si pár loků na kuráž přímo z lahve, zbytek přelila do velkého kelímku a vyrazila ven, kde se všichni chystali na focení.
Ještě jeden pohled na Evu. Znovu kývla. Vytáhla jsem mobil, tvářila se, že soustředěně čtu zprávu, a naprosto „nešikovně“ jsem vrazila přímo do paní tchyně. Celý obsah kelímku s Frankovkou jsem jí vylila přímo na ten její sněhobílý krunýř. Ztuhla jsem a zalapala po dechu. „Ježišmarja, paní Dano, to mě tak mrzí!“
Její výraz byl vražedný. Začala ječet, vyhrožovat, křičet, že mě zažaluje a zničí. Museli ji držet, protože se na mě chtěla vrhnout. Její řev se plynule změnil v hysterický pláč a zhroutila se na zem, kde předvedla scénu hodnou rozmazleného spratka. Bylo to surreálné. Všichni svatebčané se od ní jako na povel odsunuli, otočili se a šli se fotit. Jako by právě dosáhli svého limitu a prostě ji vypli. Dvanáctiletá družička dokonce vytáhla telefon a celou tu etudu si vyfotila.
Dana musela odjet domů se převléknout. Bydlela naštěstí jen dvacet minut odtamtud, ale i tak zmeškala celé focení. Vrátila se v tmavě zelených, příliš těsných a nechutně vystřižených šatech. Zbytek svatby byl nádherný. Celý večer jsem sklízela nenávistné pohledy od všech, kterým stihla nabulíkovat, že jsem ji zákeřně napadla. Bylo mi to jedno. Protancovala jsem střevíce a s Evou jsme si tajně ťukly na záchodě. O tři měsíce později mě vzala na luxusní wellness den jako poděkování. Pro celou její novou rodinu jsem teď oficiálně „ta teroristka s červeným vínem“. A já ten titul nosím s hrdostí.
Máte také příběh, který by stál za to sdílet s ostatními? Nenechávejte si ho pro sebe! Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a třeba právě vaše vyprávění zveřejním příště.
