Článek
V úterý večer si měli můj (teď už bývalý) snoubenec Jakub a jeho otec sednout s jeho matkou Irenou. Měli jí promluvit do duše. Měli jí vysvětlit, že to, jak se ke mně chová, je kruté a nepřijatelné. Ale selhali. Nevím, co přesně se tam stalo nebo co padlo za slova, ale Jakub se vrátil domů jako vyměněný.
Pohádali jsme se. Strašlivě. Navzdory všemu, co jsme si dříve slíbili, najednou řekl, že chce děti, a pokud mu je nemůžu dát, svatba se ruší. V krku mi narostl knedlík. „To není tvoje hlava, Jakube,“ zašeptala jsem, „to mluví tvoje matka.“ Odsekl, že mluví sám za sebe. Eskalovalo to v křik a já jsem si v slzách sbalila jednu tašku a odjela na noc k našim.
Znali jsme se od mých devíti let. Třiadvacet roků. Přátelství přerostlo v lásku na střední, spolu jsme šli na vysokou a po promoci se sestěhovali. Nikdy jsem nechodila s nikým jiným. On, pokud vím, také ne. Se svatbou jsme tak dlouho čekali, protože nám nepřipadala důležitá. Byli jsme spolu a to stačilo. Všechno se změnilo, když mému tatínkovi diagnostikovali nevyléčitelnou nemoc. Vyjádřil přání, že by mě, svou jedinou dceru, chtěl odvést k oltáři, než bude příliš slabý.
Moje budoucí tchyně to nikdy nepřijala. To, že nemůžu mít děti. Nazývala mě „defektní“ a „vadnou“. Snažila se naši svatbu sabotovat, kde mohla, obvolávala hosty, ať nechodí. Bylo to peklo. Ale já jsem věřila, že Jakub stojí při mně. Věřila jsem v nás.
Druhý den jsem si v práci vzala nemocenskou a jen zírala do stropu. Svět, který jsem znala, se rozpadl. V pondělí dám v práci dvouměsíční výpověď, aby měli čas najít náhradu a já ji stihla zaučit. A pak se stěhuju. Zpátky do Německa.
Narodila jsem se tam, moje maminka je Češka, táta Němec. I když teď mluvím jako každá jiná holka odsud, na dětství v Německu mám vzpomínky a hlavně tam mám stále rodinu a přátele. Jedna kamarádka, ta samá, která mi dokonce nabídla, že by pro nás odnosila dítě jako náhradní matka, mi řekla, že můžu bydlet u ní a její rodiny, než se tam postavím na vlastní nohy.
Omlouvám se, ale šťastný konec se nekoná. Zlá tchyně vyhrála. Vyštvala mě ze života svého syna. Vlastně mě vyštvala z celé země. Vím, že bych se mohla přestěhovat jinam ve městě, nebo i v republice, ale nechci tu být sama. Je tu příliš mnoho vzpomínek. V zahraničí mám silnou oporu.
Během let jsem si vyslechla narážky na spoustu věcí, od mé výšky po přízvuk, když jsme se sem přistěhovali. Ale tohle bolí. Všechno ostatní jsem zvládla s myšlenkou: „Tohle jsem já, a pokud se jim to nelíbí, je to jejich problém.“ Jsem si jistá, že za pár let se takhle budu dívat i na tuto situaci, ale teď je příliš brzy. Děkuji za přečtení a za vaše milá slova podpory. Omlouvám se, jestli to celé zní nesouvisle. Jen tu brečím a snažím se nějak utřídit myšlenky.
Rozpadl se vám svět kvůli někomu, od koho jste čekali lásku? Museli jste začít úplně od nuly? Podělte se se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná právě sdílení bolesti je prvním krokem k uzdravení.
