Článek
Seděli jsme u nás v obýváku. Na stole byl dort, který jsem přinesla, a chlebíčky, které připravila máma. Bylo to milé. Tiché. Jako vždy. Moji rodiče jsou přesvědčeni o tom, že jsou a vždycky byli skvělí rodiče. A nejhorší na tom je, že tomu upřímně věří.
„Když se tak na tebe dívám, Klárko,“ začala máma a usmála se tím svým spokojeným úsměvem. „Mám pocit, že jsme to s tátou zvládli dobře. Máš dobrou práci, jsi samostatná. A hlavně jsme na tebe nikdy nemuseli křičet. Vždycky jsi byla tak hodné a bezproblémové dítě.“
Nikdy jste na mě nekřičeli. Ta věta mi rezonovala v hlavě. To je pravda. Nekřičeli. Křik by totiž vyžadoval energii. Emoce. Místo toho jsem dostávala něco mnohem horšího: lhostejnost. Vybavila jsem si, jak jsem ve dvanácti přišla domů s pláčem, protože mě holky ve škole zavřely na záchodě. Máma zrovna četla časopis. Vzhlédla, poslechla si mě a řekla: „Prosím tě, toho si nevšímej, ony přestanou.“ A vrátila se ke čtení. Žádné objetí. Žádný vztek na ty holky. Nic. Jen ticho a šustění stránek.
„A nic ti nechybělo,“ přidal se táta. „Vždycky jsi měla všechno, co jsi potřebovala. Kolo, později počítač. Snažili jsme se, abys měla hezké dětství.“
Všechno jsem měla. Další rána. Vzpomněla jsem si, jak jsem v deseti letech potřebovala pomoct s modelem sluneční soustavy do školy. Táta, strojař, by to měl za hodinu hotové. Jenže byl unavený z práce. „Zkus to nějak sama, Klárko,“ řekl mi tehdy. Pamatuju si ten pocit studu, když jsem do školy nesla svůj patetický, rozpadající se model, zatímco ostatní děti měly nádherné planety, které jim pomáhali vyrábět jejich tátové. Měla jsem polystyrenové koule a barvy. Ale neměla jsem tátu, který by si na mě udělal čas.
Moji rodiče si kolem sebe vystavěli nedobytnou pevnost iluze. Iluze o dokonalé rodině s dokonalou dcerou, kde se nikdy nedělo nic špatného. Tato iluze je chrání před jakoukoliv zodpovědností a vinou. A já jsem v ní vyrůstala s pocitem, že jsem blázen. Proč jsem tak často smutná a osamělá, když mám tak skvělé rodiče a „všechno mám“? Musí být chyba ve mně. Musím být nevděčná.
Jak bych jim to mohla dnes vysvětlit? Jak bych mohla prolomit zdi té jejich pevnosti? Kdybych jim řekla: „Mami, pamatuješ, jak jsi mě nechala samotnou, když mě šikanovali?“, řekla by, že si to pamatuju špatně nebo že přeháním. Kdybych řekla: „Tati, proč jsi mi tenkrát nepomohl?“, odvětil by, že měl důležitou práci.
Jakýkoliv můj pokus narušit jejich verzi minulosti by byl brán jako útok. Jako nevděk. A tak mlčím. Usmívám se, když si připíjejí na své úspěchy. Přikyvuju a jím dort.
Dívám se na ně, jak jsou spokojení ve své nevědomosti, a dochází mi, že mám jen dvě možnosti. Buď strávím zbytek života marným bušením na vrata jejich pevnosti, nebo se otočím, nechám je v jejich iluzi a pokusím se postavit si svůj vlastní, skutečný domov. I kdybych v něm měla na začátku bydlet úplně sama, jen se svými vzpomínkami.
Žijete i vy v jiné realitě než vaši rodiče, kteří jsou přesvědčeni o své dokonalosti? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
