Článek
Byl to telefonát, na který se člověk nikdy nemůže připravit, a přesto jsem na něj v hloubi duše celý život čekala. Policie. Strohý, neosobní hlas mi oznámil, že moji matku našli v jejím bytě bez známek života. Byla jí necelých osmdesát, nebyla v dobrém zdravotním stavu. Byla tam mrtvá několik dní, než si sousedé všimli, že si nevyzvedává poštu. Moje první reakce nebyl pláč. Byla to jen prázdná, ohlušující úleva.
Celé mé dětství a dospívání bylo ve znamení jejího narcismu. Byla to žena, která si libovala v psychickém týrání a jejímž největším potěšením bylo vidět ostatní malé a nejisté, aby se ona mohla cítit velká a důležitá. Celá léta mi opakovala stejnou mantru, až se mi vryla hluboko pod kůži a stala se součástí mého vnitřního hlasu. „Nikdo tě nemá rád, Kláro.“ „Nejsi dobrý člověk.“ „Beze mě bys byla nic.“ „Všichni tě nakonec opustí, jen já s tebou zůstanu.“
Před několika měsíci jsem s ní konečně přerušila veškeré styky. Bylo to pro mé vlastní duševní zdraví nezbytné. Ten telefonát z tohoto týdne byl prvním kontaktem, který jsem s jejím světem po dlouhé době měla. A teď, jako jedináček, padla veškerá zodpovědnost za její poslední záležitosti na mě. Musím se postavit čelem k životu, ze kterého jsem tak zoufale utekla.
Rozhodla jsem se, že nebude žádný pohřební obřad. Žádné divadlo pro lidi, kteří ji sotva znali. Nechám ji zpopelnit, přesně jak si přála. Pak vymyslím, kam uložím její popel. Musím se ujistit, že všechny její účty jsou uzavřeny, a pak si od všeho umyji ruce. Ten byt, který po sobě zanechala v příšerném stavu? To je problém toho, kdo byl tak pošetilý, že jí spolupodepsal nájemní smlouvu. Já už jsem svou daň zaplatila.
Proplakala jsem pár slz, to přiznávám. Ale nebyly to slzy pro ni. Plakala jsem dojetím a vděčností. Od chvíle, kdy se ta zpráva roznesla, se mi totiž děje něco neuvěřitelného. Moji přátelé, rodina mého muže a kolegové v práci se semkli kolem mě způsobem, který mi vyráží dech. Neustále mi volají, píší, nosí mi jídlo, ptají se, jestli něco nepotřebuji.
Ten příval lásky a podpory je ohromující. A právě v tom spočívá ta nečekaná pravda, kterou mi odhalila její smrt. Moje matka mi celý život tvrdila, že mě nikdo nemá rád a že nejsem dobrý člověk. Způsob, jakým se ke mně všichni zachovali, dokazuje pravý opak.
Její lež byla konečně odhalena. Ne mými slovy, ale činy lidí, kteří mě skutečně znají a milují.
Všechny ty roky psychického týrání, všechny ty pochybnosti, které do mě zasela, se pomalu rozpouštějí v této vlně lidské laskavosti.
Smrt mé matky pro mě není jen koncem jedné bolestivé kapitoly.
Je to také začátek.
Začátek života, ve kterém už nebudu muset bojovat s jejím hlasem v mé hlavě.
Začátek života, ve kterém konečně a doopravdy věřím, že jsem hodna lásky.
A to je to největší dědictví, jaké mi mohla zanechat.
I když to tak nikdy nezamýšlela.
Je to zvláštní, cítit uprostřed smrti takový pocit osvobození.
