Článek
Moje tchyně Jana je expert na pasivní agresi. Celé roky posloucháme její tesklivé povzdechy o tom, jak bychom ji taky někdy mohli poprosit o pohlídání Aničky a Matěje. Jenže když jsme to v minulosti párkrát zkusili, měla zrovna „neodkladnou“ schůzi ve svém klubu zahrádkářů nebo ji „rozbolela hlava“. Tak jsme to vzdali a zařídili se jinak. Až do včerejška.
Probudila jsem se a kloub na ukazováčku pravé ruky byl dvakrát tak velký, fialový a bolel jako čert. Nemohla jsem ani udržet hrnek s kávou. Manžel Pavel rozhodl, že jedeme na pohotovost na Bulovku, ať se na to podívají. Jenže co s dětmi? Naše skvělá sousedka a kamarádka Lenka nebyla doma, moje máma byla u lékaře. Pavel po chvíli váhání navrhl, že zkusí zavolat své matce. Řekla jsem mu, ať si pro jistotu připraví i záložní plán.
K našemu obrovskému překvapení Jana souhlasila. Pavel jí do telefonu řekl jen to, že máme naléhavou situaci a potřebujeme na chvíli pohlídat. Když dorazila, dokonce jsem jí upřímně poděkovala a na chvíli si říkala, že ji možná křivdím. Jak naivní jsem byla.
Na pohotovosti to byla klasika, čekání naštěstí netrvalo věčnost. Mám v prstu zánět, dostala jsem dlahu a antibiotika. Když jsme se asi po dvou hodinách vrátili domů, čekal nás šok. V obýváku seděla na gauči sousedka Lenka a dívala se s našimi dětmi na pohádku na Déčku. Po tchyni ani vidu, ani slechu.
Lenka nám zmateně vysvětlila, co se stalo. Dorazila z ranní směny z práce asi půl hodiny poté, co jsme odjeli. A sotva za sebou zavřela dveře, už u ní zvonila moje tchyně. S úsměvem jí vrazila do ruky naše dvě děti se slovy, že ji „nečekaně povolali do práce“ a jestli by je na chvíli nevzala. Musím podotknout, že Jana je už pět let v předčasném důchodu a její jedinou „prací“ je sledování seriálu Ulice.
Cítila jsem, jak ve mně vře krev. Nejenže se na to vykašlala, ale ještě měla tu drzost přehodit zodpovědnost na sousedku a drze si vymyslet takovou lež. Neobtěžovala se nám ani poslat zprávu. Prostě zmizela. V tu chvíli zazvonil Pavlovi telefon. Hádáte správně, volala Jana.
Její hlas zněl sladce jako med. A pak přišla ta rána. Prý když nám tak pomohla v nouzi, ať jí pošleme nějaké peníze za hlídání. Viděla jsem, jak se Pavlův výraz mění z nechápavého na ledově klidný. „Mami, prober se,“ řekl do telefonu. „Byla jsi tu půl hodiny a pak jsi děti přehodila Lence jako horký brambor. Za co přesně bys chtěla platit?“
V tu chvíli se v telefonu rozpoutalo peklo. Jana začala křičet, že jsme sobci, nevděčníci a že ona neudělala nic špatného, vždyť nám přece pomohla! A tehdy to Pavel udělal. Zastavil její hysterický monolog a naprosto klidně pronesl: „Fajn. Takže ty v tom nevidíš žádnou chybu. V tom případě platí, že dokud nepochopíš, co jsi provedla, a neomluvíš se, tak Aničku a Matěje neuvidíš. A nás taky ne. Ahoj.“ A zavěsil.
Jana se snažila volat zpátky, ale on už to nezvedl. Zablokoval její číslo. V obýváku zavládlo ticho, přerušované jen znělkou z televize. Poprvé po letech jsem měla pocit, že jsme konečně udělali tlustou čáru za jejím toxickým chováním.
Museli jste někdy udělat podobně radikální řez ve vaší rodině? Podělte se o svůj příběh, ať už je jakýkoli, na adrese pribehy.kral@seznam.cz. Možná právě ten váš příště pomůže ostatním nabrat odvahu.
