Článek
V naší kuchyni to v šest večer vypadá jako na hlavním nádraží. Voní segedínský guláš, pětiletá Anička se dohaduje se sedmiletým Tomášem o to, kdo dostane větší knedlík, a můj muž Petr mezi tím vším kličkuje s naběračkou. Já jsem stála ve dveřích a čekala. Částečně proto, že ten hluk a zmatek je pro mě někdy příliš, ale hlavně z jiného důvodu, který jsem si plně uvědomila až o chvíli později.
„Proč si nejdeš nandat, Klárko?“ zeptal se Petr, když viděl, že se držím stranou. A já jsem, aniž bych o tom přemýšlela, odpověděla.
„Víš, já se celý život snažím zabírat co nejmíň místa, a stejně mám pořád pocit, že jenom překážím.“
Ta slova zůstala viset ve vzduchu. Petr jen chápavě přikývl, pro něj to byla asi jen další z mých neurotických poznámek. Ale já jsem ztuhla. Jako by někdo zmáčkl pauzu a celý ten kuchyňský chaos utichl. V hlavě mi ta věta zněla znovu a znovu. Snažím se zabírat co nejmíň místa a stejně překážím.
Bože. Vždyť to je ono. To je celý můj život v jedné větě.
Najednou se mi začaly vybavovat útržky z dětství. Já, jak si tiše hraju v pokojíčku, aby rodiče měli klid na televizi. Jak slyším tátův povzdech, když ho poprosím o pomoc s úkolem, jako bych ho neskutečně obtěžovala. Jak mi máma říká, ať pořád „nešustím papírama“, když si kreslím u stolu v obýváku.
Nikdy na mě nekřičeli. Nikdy mě neuhodili. Jen mi neustále, tisíci drobnými způsoby, dávali najevo, že moje přítomnost je komplikace. Že moje potřeby jsou na obtíž. Že moje emoce jsou nepohodlné. Naučila jsem se být tichá. Neviditelná. Naučila jsem se chtít co nejméně.
Tenhle pocit se mi vryl do těla. I dnes chodím po špičkách. Sedám si na kraj židle. Nikdy si nevezmu poslední kousek z mísy s chlebíčky. Stokrát se omluvím, když do někoho jen lehce vrazím v obchodě. Celý můj život je jedna velká omluva za to, že existuju.
Podívala jsem se na své děti. Hlučné, živé, rozjívené. Zabíraly všechen prostor. Fyzicky i emočně. A my s Petrem jsme je v tom podporovali. U nás doma se smí křičet radostí i vzteky. U nás se smí chtít pomoc. U nás se smí být. Bezpodmínečně.
Došlo mi, že ta věta, kterou jsem řekla, není jen nějaký povzdech unavené matky. Je to diagnóza. Je to klíč k pochopení, proč jsem taková, jaká jsem. Kdybych šla poprvé k terapeutovi, stačilo by říct tohle, a on by přesně věděl, kde začít. U té malé holčičky, která se naučila, že nejlepší je, když o ní nikdo neví.
Večeře mezitím vychladla. Ale mně to bylo jedno. Poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem si dovolila zabrat kousek místa. A i když to bolelo, bylo to neskutečně osvobozující.
Závěrečná výzva
Řekli jste někdy mimoděk větu, která dokonale vystihla vaše dětství? Podělte se o svůj příběh nebo o tu jednu klíčovou větu na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy stačí jen pár slov, aby se odemkly celé zamčené komnaty.
