Článek
Po pár týdnech se mě jedna z kolegyň, Jitka, zeptala, jestli bych s ní po práci nezašla na kávu. „Ať se trochu víc poznáme, co říkáš?“ navrhla s úsměvem. Byla jsem nadšená. Konečně příležitost prolomit ledy a popovídat si i o něčem jiném než o práci. Souhlasila jsem. A to byla chyba.
Usadily jsme se do útulné kavárny a já jsem se těšila na příjemný rozhovor. „Tak jak se ti u nás líbí?“ zeptala se Jitka. A to byla poslední otázka, kterou mi ten večer položila. Jakmile jsem otevřela pusu, abych odpověděla, Jitka se nadechla a spustila monolog. Devadesátiminutový, nepřerušovaný monolog plný stížností, pomluv a negativní energie.
Začalo to šéfem. Prý je to neschopný tyran, který nerozumí své práci a jenom si léčí své komplexy na podřízených. Vykreslila ho jako ztělesnění všeho zla. Z šéfa plynule přešla k ostatním kolegům. Všichni jsou prý buď líní, nebo zákeřní. Kradou jí nápady, donášejí šéfovi a dělají všechno pro to, aby ji potopili.
Po dvaceti minutách jsem se snažila změnit téma. „A co plánuješ na víkend?“ zeptala jsem se v naději, že zabrousíme do osobnější roviny. „Vůbec nic,“ odsekla. „Jak bych mohla něco plánovat, když mě v téhle práci tak strašně vyčerpávají? Jsem ráda, že o víkendu jen ležím a dívám se do zdi.“ A už zase mluvila o tom, jak je strašné, že nemají dostatek dovolené a jak je nespravedlivé, že kolegyně z vedlejšího oddělení dostala prémie a ona ne.
Snažila jsem se být dobrým posluchačem. Přikyvovala jsem, občas jsem řekla nějakou soucitnou frázi jako „to mě mrzí“ nebo „to muselo být hrozné“. Ale po hodině už jsem byla naprosto vyčerpaná. Cítila jsem se jako emoční kontejner, do kterého Jitka vysypala veškerý svůj mentální odpad, který se v ní za poslední rok nashromáždil. Já jsem za celou tu dobu řekla asi pět vět. Vůbec ji nezajímalo, kdo jsem, co dělám, nebo jak se mám. Potřebovala jen publikum. Uši, které budou poslouchat.
Když konečně číšník přinesl účet, zajásala jsem v duchu. Konečně konec! Ale mýlila jsem se. To nejlepší mělo teprve přijít. Jitka dokončila svou poslední stížnost na kvalitu firemní kávy a s úsměvem se na mě podívala. „Bylo to fajn, viď? Jsem ráda, že jsme si takhle hezky popovídaly. Musíme to brzy zopakovat!“ A pak, když číšník stál u našeho stolu, pronesla tu kouzelnou větu: „Jé, promiň, já jsem si nechala peněženku v kanceláři. Můžeš to, prosím, vzít? Já ti to zítra v práci vrátím.“
Co jsem měla dělat? Nechtěla jsem dělat scénu. A tak jsem s kamennou tváří zaplatila za dvě kávy a dva zákusky. Zaplatila jsem za tu čest, že jsem mohla devadesát minut poslouchat, jak je všechno na světě špatně.
Druhý den v práci se ke mně Jitka vesele hlásila. O penězích se samozřejmě nezmínila. A já jsem neměla sílu ani chuť jí to připomínat. Těch pár korun mi za další konverzaci s ní nestálo.
Naučila jsem se jednu cennou lekci. V každé firmě jsou lidé, kterým se říká „energetičtí upíři“. A já jsem jednoho z nich potkala hned na začátku. To pozvání na kávu nebylo o tom, abychom se poznaly. Bylo to o tom, aby si ona ulevila. A já jsem jí za to ještě zaplatila.
Když se mě o týden později zeptala, jestli bychom zase nezašly, s úsměvem jsem ji odmítla. „Promiň, Jitko, dneska nemůžu. Mám nějakou práci.“ A v duchu jsem si dodala: A vlastně už nemůžu nikdy. Na takhle drahou terapii opravdu nemám peníze ani energii.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
