Článek
Stejně jako během fašistického režimu se i komunisté brzy po únorovém puči zaměřili na potírání inteligence, respektive těch vzdělaných lidí, kteří se podle aparátčíků neprojevovali ke komunistickému režimu dostatečně loajálně. Snahy, jak omezit vzdělanou a samostatně myslící společnost byly směřovány hned několika proudy.
Mladí, kteří nesměli studovat
Okamžitě po uchopení moci začaly komunistické úřady cenzurovat informace a kádrovat lidi. Každý, kdo byl z takzvaně kapitalistické rodiny, nebo s rodičem kulakem, neměl šanci na vzdělání, a to často ani na středoškolské. Podle toho, jak se to právě komunistům hodilo, byli perzekuováni i mladí lidé pocházející i z velmi skromných poměrů. Jako kapitalista byl klidně označen i drobný živnostník, třeba krejčí nebo pekař, jako kulak i chalupník s malým políčkem, kterého se v rámci kolektivizace nechtěl dobrovolně vzdát.
Československo zbytečně ztrácelo talentované lidi, místo nichž se na zodpovědná místa protlačovali dělníci bez potřebných znalostí a schopností, nebo takzvané rychlokvašky. To byli třeba právníci, kteří místo let studovali jen měsíce a plnili hlavně vůli strany, bez ohledu na tehdy platné zákony a spravedlnost.
Akce 77 tisíc lidí do výroby
V červnu 1951 se rozjela akce, kterou později komunisté zopakovali v rámci normalizace ještě po roce 1968. Ze dne na den byly desetitisíce vzdělaných lidí zbaveni své práce a odeslány vozit kolečka s pískem a cihlami na stavby, nebo postaveny k pásům v průmyslových závodem. Inženýři, lékaři, právníci, pedagogové, úředníci, ředitelé firem a další inteligence, které se komunisté báli, začali dělat práci, pro níž nejen neměli vzdělání, ale někdy ani předpoklady a zdravotní stav.
Na jejich místech se octli lidé, jejichž jediným kladem byla loajalita k straně a vládě. Tak byla zahájena devastace československé ekonomiky, trvající až do roku 1989. I prosperující továrna rychle upadne, když ji řídí diletanti. A bylo úplně jedno, zda šlo o neschopnost na místní nebo centrální úrovni. Kvalita kádrů na ministerstvech a dalších úřadech totiž nebyla o nic lepší. Většina dělnických funkcionářů nechtěla studovat a často se v nových pozicích necítili dobře, ale na výběr moc neměli. Centrálně řízená ekonomika navíc podléhala rozkazům z Moskvy, takže se nevyrábělo to, co potřebovali lidé, ale to, co nám sovětští soudruzi dovolili.
Reforma vzdělávacího systému
K další devastaci vzdělanosti přispěla snaha přizpůsobit československé školství sovětským vzorům a dostat co nejvíce lidí do těžkého průmyslu. Zrušení gymnázií, preference technických oborů, ale také neustálé změny vedly ke snížení prestiže učitelů a také k dalšímu omezení inteligence jako společenské vrstvy.
Nefungovala ani idea, že vzdělání bude dostupné všem vrstvám bez ohledu na sociální rozdíly. Naopak, ti, kteří se nově octli mezi sociálně nejslabšími, protože ze svých domů museli odjet jen s pár osobními věcmi, neměli na vzdělání svých dětí právo. Nové komunistické „elity“ si naopak rychle začaly hrát na něco lepšího. Na medicínu se tak nedostal chytrý syn lékaře, protože neměl správný původ, ale syn dělníka, který sotva prošel střední školou. Jeho otec byl komunistickým kádrem, takže na jeho děti byly používány jiné parametry než na ostatní.
Důsledky komunistických experimentů
Vzpomínám si na jednoho z rodinných přátel, skvělého onkologa, který ale nebyl členem KSČ. I když za ním jezdili pacienti z širokého okolí, nesměl být primářem. Šéfoval mu kovaný komunistický „odborník“, u kterého se nechtěli léčit ani jeho komunističtí soudruzi, protože byl jako lékař totálně neschopný. A tak to bylo během komunistické éry ve všech oborech.
Bohužel s následky se potýkáme dodnes. Velké části starší populace chybí kritické myšlení a jazykové vybavení. Západní jazyky byly další věcí, které se za komunistů moc nepropagovaly. Učila se hlavně ruština, kterou ale prakticky skoro nikdo nepotřeboval. To, že dnešní mladí umí v naprosté většině výborně anglicky, je nadějí, že si už nikdy od žádného režimu nenecháme diktovat, jaké vzdělání můžeme získat. Naopak, měli bychom se všichni snažit učit se celý život. Příležitosti k tomu máme.
Zdroje:
1) Komunistický režim v Československu
2) 70 let od Akce 77 tisíc do výroby. Komunisté poslali inteligenci k pásům v továrnách a na stavby
3) Vzdělanostní nerovnosti v komunistickém Československu a odraz jejich důsledků z přímých zkušeností aktérů vzdělávacího systému, David Senigl diplomová práce
