Článek
Československá lidová armáda na území republiky působila mezi lety 1954 až 1990. Od roku 1955 byla ČSLA součástí vojsk Varšavské smlouvy. Hlavní bojovou sílu ČSLA tvořilo 16 vševojskových divizí, dvě letecké divize, dvě divize protivzdušné obrany státu, dělostřelecká divize, raketové a protiletadlové svazky a útvary. ČSLA provozovala 16 stálých letišť.
V předlistopadové armádě ovšem rozhodně všechno nefungovalo na pověstnou jedničku. Prokazatelně v ní bujela šikana. Potvrzuje to i dokument tehdejšího prezidenta Husáka z poloviny 70. let. O situaci přitom dobře vědělo jak armádní velení, tak i samotná KSČ.
Ve vůbec první studii se pokusil o řadu let později, konkrétně až v roce 2012, situaci objektivně zmapovat Vojenský historický ústav. Z tohoto průzkumu vyplynuly znepokojivé závěry: Ve výcvikovém roce 1978 až 1979 zaznamenali velitelé šestnáct vážnějších případů šikany, na konci 80. let byly za šikanování odsouzeny už stovky vojáků a další tisíce stihl kázeňský trest.
Dnes se ovšem odhaduje, že se jedná jen o zlomek případů a realita byla ve skutečnosti mnohem tíživější. Hovoří se o tom, že vojáci byli vystaveni brutálnímu zacházení jak z hlediska fyzického, tak i psychického. O situaci v 50. a 60 letech žádná konkrétní data nemáme, jelikož této problematice nebyla věnována pozornost. Pracovat tak můžeme jen s odhady, které soudí, že před rokem 1948 mělo se šikanou zkušenost 25 % vojáků, po roce 1948 už to bylo dokonce 50 % vojáků a po roce 1969 to bylo hned 75 % vojáků.
Zhusta se to týkalo těch, kteří nastoupili na základní vojenskou službu, která byla povinná. Uvádí se, že během základní vojenské služby se s určitou formou šikany setkal každý. Buď byl jejím aktérem, přímou obětí, nebo alespoň svědkem.
Šikanou si procházeli především nováčci na vojně
Šikaně a ponižování čelili mladí muži jednak od starších a zkušenějších „mazáků“, což se považovalo za standard a důstojnický sbor to žádným způsobem neřešil. Naopak vzájemný teror branců byl žádoucí, udržoval se tím mezi vojáky strach a také kázeň. Nicméně na nováčky v zeleném čekala šikana i důstojnická.
Nejmenším problémem tak byly různé „kratochvíle“ jako čištění obkladů zubním kartáčkem nebo vykonávání nepopulárních činností, jako je čištění obuvi nebo stlaní postelí. Mladí „bažanti“ byli též nuceni dělat kliky nebo dřepy a sprchovali se studenou vodou. Nechybělo ale ani bití nebo krádeže.
Napomáhal tomu jednak uzavřený řád striktně definující oddělené kasty a také všeobecně panující a uměle vytvořený systém nedostatku, ať už peněz, volného času, dobrého jídla, nebo zábavy. Jak dnes vzpomínají ti, kteří vojnu museli absolvovat, mladí vojáci nenechali vlastně ani příliš přemluvit k tomu, aby se chovali slušněji. Jednoduše se těšili, až v roli „mazáků“ svým služebně mladším kolegům vše patřičně oplatí. Nenechat se strhnout davem vydržet málokdo. Experti tento fenomén nazývají rituální dědičnost.
Spirála šikany se tak nezastavitelně roztočila. K atmosféře vojny nepřispělo v pozitivním duchu nakonec ani to, že bylo potřeba doplňovat zodpovědně stavy v rámci dodržování závazků vůči Varšavské smlouvě. Do armády se kvůli tomu nabíral prakticky kdokoli včetně různých alkoholiků, kriminálníků a dalších problematických jedinců.
Oblíbeným terčem šikany se stávali také vysokoškoláci, kteří měli to privilegium nastoupit na vojnu pouze na rok. Intelekt se ve společnosti zrovna příliš „nenosil“, vyzdvihována byla hlavně dělnická třída.
O šikaně na vojně se mlčelo, následky jsou tragické
Jestliže se voják projevoval vzdorovitě nebo byl politicky nepřijatelný a současně měl smůlu na nadměrně snaživého či hloupého důstojníka, mohl mít i vážné problémy v podobě náročných výslechů nebo věznění. Není divu, že si armádní důstojníci vysloužili nelichotivé přezdívky jako „zelené mozky“ nebo „gumy“. A v mladých mužích se tak zrovna příliš nepodařilo vybudit vlastenecké cítění a o čestné občanské povinnosti nemohla být řeč.
Až do roku 1989 mlčela krom nejvyšší míst i média a o šikaně se naplno začalo mluvit až v 90. letech. Dnes přispěl k řešení této palčivé otázky i internet. Mnoho autentických svědectví ukrývá také projekt Paměť národa. Z nich vyplývá, že ke světlejším bodům vojenské „pakárny“ patřila například spartakiáda. Strach ze šikany vedl některé mladé muže i ke snaze obstarat si tzv. modrou knížku, která byla jediným legálním prostředkem k tomu, jak se vojně vyhnout. Cesta k ní nejčastěji vedla přes předstírané diagnózy, psychiatrii, fingované sebevraždy nebo drogy.
Ostatně na těch, kteří na vojnu chtěj či nechtěj museli, si to vybralo svou krutou daň. Mnozí mladí muži tuto povinnost „odnesli“ doživotními psychickými následky. Dokonce se při ní i umíralo, hovoří se o tom, že šlo o 100 až 200 případů ročně. Šlo jednak o nezkušené vojíny, kteří si způsobili smrtelný úraz manipulací s těžkou technikou či zbraněmi. Do tragických statistik jsou přitom zahrnuty i případy sebevražd právě v důsledku šikany.
Na úrovni základní vojenské služby přineslo definitivní řešení tohoto problému až její zrušení, ke kterému došlo 1. ledna 2005. Završil se tak proces profesionalizace armády a uniformu k dnešnímu dni obléká už skutečně jen ten, kdo o to má zájem. A věřme, že navzdory různým tendencím to tak snad i zůstane.
Zdroje
