Článek
Moje žena před pár hodinami náhle zemřela. Našla ji moje nevlastní dcera. Já jsem zrovna na služební cestě a ráno mi letí letadlo domů.
Projel jsem si celou horskou dráhou emocí a teď… teď necítím nic. Jen prázdnotu. Nevím, jaký to bude pocit, vrátit se domů, do prázdného bytu. Nevím, co mám vůbec říct naší dceři. Pro mě je to prostě moje dcera, i když není moje biologická. Je v mém životě od svých tří let. Zrovna jí bylo jedenáct. Jak mám najít slova pro něco takového?
Moje žena Eva měla spoustu zdravotních problémů, ale byla na nejlepší cestě je všechny vyřešit. Bojovala statečně. Po třech potratech jí museli vzít dělohu, která byla obrovská a plná myomů a cyst. Ale zvládla to. Doktoři jí postupně vysadili většinu léků, které brala. Začala shazovat kila, která nabrala kvůli antidepresivům. Zrovna začala chodit do fitka, aby byla zdravější a silnější.
Právě jsme začali plánovat. Všechno. Co budeme dělat se životem teď, když se věci konečně obracely k lepšímu. V našem vztahu, v našem zdraví, ve všem. Měli jsme před sebou nový začátek.
A já tu teď sedím v hotelovém pokoji. Jsem úplně vzhůru. Čekám, až mi zazvoní budík, který bude signálem, že je čas vyrazit na letiště a vrátit se do reality, ve které už Eva není. Nemám nejmenší tušení, co mám se sebou dělat. Nemám tušení, jak budu čelit všemu, co mě doma čeká. Nemám tušení, jak se s čímkoliv z tohohle mám dál vyrovnat.
Omlouvám se, jestli se to sem nehodí. Jen jsem to prostě potřeboval někam napsat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
