Článek
Byl to ten parfém, kolem kterého jsem měsíce chodila v parfumerii, zkoušela si ho na papírek a snila o tom, že si ho jednou pořídím. Je to elegantní, sofistikovaná, trochu těžší vůně. A já jsem si na něj konečně našetřila. Ten pocit, když jsem si odnášela ten malý, luxusní flakonek, byl k nezaplacení. Cítila jsem se skvěle. Dospěle. Sebevědomě.
Druhý den jsem měla důležitou schůzku. Řekla jsem si, že je to ideální příležitost, abych svou novou vůni poprvé vyzkoušela. Opatrně jsem se navoněla. Jen pár střiků, jak se to má. Cítila jsem se úžasně. Ta vůně mě obklopovala jako neviditelný, luxusní šál.
S pocitem, že dneska můžu dobýt svět, jsem nastoupila do tramvaje. Bylo plno, ale našla jsem jedno volné místo vedle starší, upravené paní. Usedla jsem a spokojeně jsem se dívala z okna.
Asi po dvou zastávkách jsem si všimla, že paní vedle mě se začíná ošívat. Nejdřív si jen tak nenápadně otírala nos kapesníkem. Pak začala jemně pokašlávat. A nakonec si začala teatrálně ovívat obličej novinami. Začínala jsem být nervózní. Napadlo mě, jestli to náhodou nesouvisí se mnou. S mým novým parfémem. „To je blbost,“ říkala jsem si. „Vždyť voní krásně. A nedala jsem si ho moc.“
Ale paní ve svém tichém protestu pokračovala. A na další zastávce už to nevydržela. Otočila se ke mně. A dostatečně nahlas, aby to slyšeli i lidé v okruhu dvou metrů, pronesla tu větu.
„Slečno, promiňte,“ řekla s výrazem mučednice. „Mohla byste si, prosím vás, přesednout? Já jsem strašně silná alergička na takovéhle těžké, sladké parfémy. Úplně se mi z toho zvedá žaludek a nemůžu dýchat.“
V tu chvíli se pro mě zastavil svět. Všichni v okolí se na mě otočili. Někteří s účastí, někteří s odsouzením. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Z mého luxusního, sebevědomého doplňku se během vteřiny stala obtěžující, toxická zbraň. Připadala jsem si, jako bych spáchala veřejný zločin.
Byla jsem tak v šoku a tak ponížená, že jsem ze sebe nedokázala vypravit ani slovo. Žádnou omluvu, žádné vysvětlení. Jen jsem se mlčky zvedla, propletla se mezi lidmi na druhý konec tramvaje a tam jsem zůstala stát, i když se uvolnilo jiné místo. Bála jsem se si k někomu sednout.
Celou cestu na svou schůzku jsem stála a dívala se do země. A můj krásný, drahý parfém mi najednou strašně smrděl. Voněl ponížením.
Nevím, jestli ta paní byla skutečně tak silná alergička, nebo jestli se jí moje vůně prostě jen nelíbila a ona patřila k těm lidem, kteří nemají problém dát svůj názor najevo bez ohledu na city ostatních. Ale vlastně je to jedno. Protože výsledek byl stejný.
Celý den jsem se cítila nesvá. Pořád jsem se očichávala a přemýšlela, jestli náhodou neobtěžuju i další lidi. Radost z mého nového parfému byla pryč. Úplně zničená jedinou větou od cizího člověka v tramvaji.
Dneska ten krásný flakonek stojí na poličce v mé koupelně. Občas si k němu přivoním, ale už jsem neměla odvahu si ho na sebe vzít. Protože pokaždé, když ho cítím, vzpomenu si na ten pocit. Na ten pocit, kdy se na vás dívá celá tramvaj a vy se cítíte jako ten největší vyvrhel. A tak tam stojí. Krásný, drahý a smutný. Jako připomínka toho, jak málo stačí, aby vám někdo cizí zkazil malou, osobní radost.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
