Článek
Milovala jsem ten pocit, když jsem si domů přinesla kus nábytku, který měl svůj vlastní příběh, svou duši, svou minulost. Můj manžel Petr pro mou vášeň neměl moc pochopení. „Proč si kupujeme takový starý krám? Je to těžké, rozvrzané a nikdy nevíš, co v tom žije,“ říkával. Já jsem ale věděla, že právě v té nedokonalosti a v těch jizvách času se skrývá ta pravá krása.
Před pár měsíci jsem na Aukru objevila poklad. Byla to stará, poctivá prvorepubliková komoda z masivního dubu. Byla trochu poškrábaná, chyběla jí jedna úchytka, ale měla nádhernou patinu a elegantní tvary. Zamilovala jsem se na první pohled. Přihodila jsem a k mému úžasu jsem aukci vyhrála za naprosto směšnou částku. Když jsme ji s Petrem, který u toho samozřejmě brblal, stěhovali do našeho bytu, byla jsem nejšťastnější člověk na světě.
Celý víkend jsem se věnovala její renovaci. Čistila jsem ji, voskovala, leštila mosazné kování. Byla to pro mě forma relaxace. Když jsem čistila jeden ze spodních šuplíků, všimla jsem si, že dno je nějaké volné. Zkusila jsem ho opatrně nadzvednout. A s tichým zavrzáním se mi podařilo celou tu tenkou desku vyndat. Pod ní nebyla jen prázdnota. Byl tam tajný, dvojitý spodek. A v něm, pečlivě uložený, ležel malý, zaprášený balíček, svázaný vybledlou hedvábnou stuhou.
Srdce mi bušilo jako o závod. Opatrně jsem balíček vytáhla. Byly to staré dopisy. Desítky dopisů, psaných krásným, kaligrafickým písmem, plnicím perem na zažloutlém papíře. Vůně toho starého papíru a inkoustu byla omamná. Zavolala jsem na Petra a společně jsme se posadili na zem a začali číst.
Byly to milostné dopisy. Korespondence mezi dvěma mladými lidmi, Vlastou a Karlem. První dopis byl z roku 1938. Byly plné lásky, naděje a snů o společné budoucnosti. Psali si o knihách, které četli, o hudbě, kterou poslouchali, o svých plánech na život po studiích. Byla to tak čistá, tak nevinná láska. S každým dalším dopisem jsme se nořili hlouběji do jejich příběhu. Cítili jsme jejich radost, jejich touhu.
Pak ale přišel rok 1939. Tón dopisů se začal měnit. Do jejich láskyplných slov se začal vkrádat strach a nejistota z války. Karel psal o tom, že se možná bude muset zapojit do odboje. Vlasta mu psala, jak se o něj bojí a jak se modlí, aby byli brzy zase spolu. Jejich dopisy byly čím dál kratší, psané ve spěchu, plné náznaků a skrytých významů.
Poslední dopis byl z roku 1942. Byl od Karla. Psal v něm, že musí na dlouhou dobu odjet, že neví, kdy se vrátí, ale že ji bude navždy milovat a že na ni bude čekat, ať se stane cokoliv. Prosil ji, aby na něj nezapomněla. A to bylo všechno. Další dopis už v balíčku nebyl.
Seděli jsme s Petrem na podlaze, obklopeni těmi křehkými papíry, a oba jsme měli slzy v očích. Co se s nimi stalo? Přežil Karel válku? Vrátil se k Vlastě? Vzali se? Nebo jejich příběh skončil tím posledním, zoufalým dopisem? Ten příběh nás naprosto pohltil. Ta stará komoda v našem obýváku najednou nebyla jen kusem nábytku. Byla svědkem. Byla schránkou na poklad, na jednu velkou, ztracenou lásku.
Následující dny jsme strávili jako detektivové. Snažili jsme se vypátrat, kdo Vlasta a Karel byli. Prohledávali jsme online archivy, databáze obětí války. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Ale nevzdali jsme to. Podle adresy, která byla na jedné z obálek, jsme zjistili, ze kterého města Vlasta pocházela. A pak, po několika dnech pátrání, jsme v online archivu starých novin našli to, co jsme hledali.
Byl to svatební oznámení z roku 1946. Vlasta se vdávala. Ale ne za Karla. Brala si jiného muže. Srdce se mi sevřelo. Takže se Karel nevrátil. Ale pak jsem četla dál. A na konci oznámení bylo něco, co mi vehnalo slzy do očí. Vlasta si ponechala své dívčí příjmení a přijala i příjmení manžela. A pod tím bylo jméno jejího otce a matky. A pak jméno jejího bratra, který ji vedl k oltáři, protože její otec zemřel. Ten bratr se jmenoval Karel. Nebyl to její milenec. Byl to její bratr. Psali si, když byl totálně nasazený v Německu. Ta obrovská, romantická láska byla ve skutečnosti hluboká, sourozenecká láska plná strachu a naděje.
Petr, ten můj pragmatický manžel, se na mě podíval a já jsem viděla, že i on je dojatý. „Tak to je síla,“ řekl jen.
Dnes ta komoda stojí v naší ložnici a je to ten nejkrásnější kus nábytku, jaký máme. Ty dopisy jsme pečlivě uložili zpátky do jejich tajné schránky. Občas, když nemůžu spát, otevřu ten šuplík a jen tak se dotknu toho starého dřeva. Už to není jen starý krám. Je to strážce jednoho příběhu o lásce, která byla silnější než válka. Příběhu, který nám připomíná, že i ty nejobyčejnější věci mohou v sobě skrývat ty největší poklady. A já jsem neskutečně vděčná, že si ta stará komoda vybrala právě nás, abychom její tajemství odhalili.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
