Článek
Komunistický režim definitivně padl a nastal čas pro nutnou hospodářskou transformaci, která byla předpokladem pro rozvoj tržní ekonomiky. Část majetku se v rámci restitucí proto vracela majitelům, jimž bylo jejich vlastnictví neoprávněně zkonfiskováno po roce 1948.
Část se také převáděla ze státu na obce, menší provozovny se prodávaly v aukcích (malá privatizace) a velké firmy zamířily do takzvané velké privatizace. Jednou z metod oné velké privatizace se stala i privatizace kupónová.
Což je metoda, při níž občané státu dostanou možnost levného nákupu, případně obdrží zdarma tzv. kupónové knížky s určitým počtem tzv. kupónů (poukazů), za které mohou následně získat vlastnický podíl v kterékoliv státem vlastněné společnosti. Kuponová knížka v Československu stála konkrétně 1035 korun. Investor v ní obdržel deset kuponů v hodnotě sta investičních bodů, kterými mohl posléze nakoupit akcie.
S návrhem kupónové privatizace ve smyslu řešení privatizačních snah v postkomunistické ekonomice přišli na konci 80. let ekonomičtí poradci hnutí Solidarita v Polsku. V tehdejším Československu tuto akci připravili zejména politici a ekonomové vzešlí z řad Prognostického ústavu ČSAV. Za hlavní autory jsou označováni Dušan Tříska, Tomáš Ježek a Václav Klaus.
Objem privatizovaného majetku v první vlně kupónové privatizace čítal 155 miliard korun a ucházely se o něj stovky zaregistrovaných investičních fondů a přibližně 8,5 milionu lidí. Ve druhé vlně zkusilo štěstí štěstí více než 6 milionů lidí a opět stovky fondů. Celkem se v obou vlnách zprivatizoval majetek v hodnotě více než 360 miliard korun.
Reklama slibovala pohádkové zhodnocení
Odvrácená tvář privatizace státního majetku se však ukázala záhy. Píše se rok 1990 a z emigrace v Německu se do rodné vlasti vrací Viktor Kožený, který v roce 1979 s rodiči odešel do Mnichova. Za sebou už v tu dobu měl vzdělání na Harvardově univerzitě, kde vystudoval ekonomii.
Už tehdy měl pracovní zkušenost z Londýna, kde působil jako investiční bankéř u společnosti Flemmings. Poté získal místo poradce na ministerstvu financí v tehdejší České a Slovenské Federativní Republice, kde už se v tu dobu připravoval záměr zmíněné kupónové privatizace státního majetku. V hlavě se mu postupně začal rodit plán, jehož výsledkem byly Harvardské investiční fondy. Investiční společnost Harvard Capital&Consulting založil jako jeden z vůbec prvních soukromých investorů.
Svým akcionářům slibovaly fondy vyplatit desetinásobek vložené částky. Což se u části z nich skutečně podařilo. Díky masivní reklamní kampani se fondům podařilo získat více než milión kupónových knížek v obou vlnách privatizace. Reklama s mimořádnou razancí „protáčená“ v rozhlasu i televizi se obešla bez známých tváří, postavena byla na svědectví neznámých lidí. Tisíce obyvatel republiky se díky tomu nechaly nalákat na Koženého sliby.
Doposud byl totiž zájem o privatizaci vlažný, ale reklama zapůsobila, a to primárně jednoduchostí svého sdělení. Své učinila i samotná osoba Viktora Koženého. Na obrazovkách působil suverénně a ochotně zodpovídal veškeré otázky. Neřekl ale, kdy odměnu vyplatí. Neuvedl, zda po ukončení kampaně, po rozdělení majetku nebo po jeho prodeji, což ho také chránilo před policejním vyšetřováním, než ovšem v roce 2011 vyšly najevo i další jeho podvody.
Harvardské fondy se staly synonymem podvodu
Harvardské investiční fondy se proměnily v monstrózní tunel, v němž lidé přišli o miliardy korun. Za obřím podvodem stál kromě Viktora Koženého i jeho spolupracovník a první likvidátor firmy Boris Vostrý. Z fondů vyvedli podle rozsudků majetek za 16 miliard korun a podvedli čtvrt milionu akcionářů. Majetek oba „přelili“ do ciziny, kde se následně ztratil v nepřehledné struktuře jejich firem.
Oba byli za tento čin odsouzeni. Kožený by si měl odsedět 10 let ve vězení, Vostrý měl za mřížemi strávit 9 let. Spravedlnosti však nebylo učiněno za dost, Kožený v roce 1994 odešel do zahraničí a získal irské občanství a už tehdy bylo poměrně zřetelné, že se mu nechce důsledky svých činů nést. Společně s Vostrým nakonec utekli do zemí, které je České republice odmítají vydat. Oba se přitom „nálepce“ tunelářů razantně brání.
Vostrý žije podle posledních zpráv v Belize. Kožený se před spravedlností ukrývá už tři desítky let na Bahamách. Média jeho azyl v exotické ostrovní zemi označují jako „luxusní domácí vězení“. Navzdory mezinárodnímu zatykači z roku 2003 zde kontroverzní podnikatel žil život doslova jako v bavlnce. Hovořilo se o majetku v podobě sídla v Aspenu i obchodech v ázerbájdžánském ropném průmyslu. V roce 2004 se pokoušel dokonce kandidovat do Evropského parlamentu.
Sám Kožený tvrdí, že je bez peněz. Všímaví novináři však poukazují na to, že se úplně nezdá, že by kontroverznímu podnikateli prostředky na živobytí zrovna došly. Z něčeho jednoduše musí žít a platit si právníky, na kterých navíc nešetří a najímá jen ty špičkové. Navíc médiím nemohl ujít i poměrně podstatný háček na Koženého prohlášeních, a to sice, že životní náklady na ostrově jsou dvojnásobné než například v západní Evropě, všechno včetně potravin se totiž musí dovážet. Uprchlému Čechovi se tu však evidentně žije poměrně příjemně.
Zdroje
HUSÁK, P. Budování kapitalismu v Čechách: rozhovory s Tomášem Ježkem. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 1997. 293 s. ISBN 8072070967
JEŽEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693
JEŽEK, T. Zrození ze zkumavky: svědectví o české privatizaci 1990–1997. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2007. 224 s. ISBN 9788072601837
KOČENDA, E., LÍZAL, L. Český podnik v české transformaci 1990-2000. Vyd. 1. Praha: Academia, 2003. 232 s. ISBN 8020010394
