Článek
Protože dělám na počítači z domova, nabídl jsem jí, že jí pomůžu aspoň s přípravou náplní a krémů. Víckrát jsem jí říkal, ať si na to někoho najde, ale znáte to, rozjíždějící se podnik, koruna ke koruně… Tak jsem se uvolil, je to sice piplačka, ale dá se to dělat večer u televize a Jana pak má o starost míň. Všechno potřebné mi přiveze, já to u nás v kuchyni namíchám, uvařím, vyšlehám, zkrátka podle receptu, a pak jí to zase připravené předám. Je to taková naše tichá dohoda, která funguje. Teda, až na jeden háček.
Moje přítelkyně Lenka. Jsme spolu asi dva roky a jinak si nemůžu stěžovat, docela nám to klape. Má ale takový zvláštní zvyk. Už nejmíň čtyřikrát se stalo, že když jsem měl připravenou várku třeba poctivého čokoládového krému na několik pater dortu, nebo povidlové náplně, prostě si do toho strčila prsty a kus si olízla. Doslova. Prsty do nádoby, kde byly klidně čtyři kila krému určeného pro profi použití. Úplně mě z toho mrazilo. Pokaždé jsem jí vysvětloval, že tohle prostě nejde. Že se to nesmí kontaminovat, že je to na zakázku pro lidi, na svatební dorty proboha! Že teď to celé musím vyhodit a udělat znovu, i když to zabralo hodinu času a spoustu drahých surovin.
Navrhl jsem jí, ať si, jestli fakt nutně potřebuje ochutnat, vezme malou lžičku, naloží si trochu na talířek a zkusí si to tam. Prostě normálně jako člověk. Jenže ona se vždycky jenom tak divně zašklebila a řekla něco ve smyslu, že prsty je to lepší, že si připadá jako zamlada, nebo že to tak dělávala babička. Vytáčelo mě to do běla, ale nějak jsem to vždycky překousl a prostě to udělal znovu. Co na to říct, že jo? Je to dospělá ženská…
Dneska už ale přetekl pohár. Jana volala, že jí ujel vlak a nutně potřebuje ten čokoládový krém na svatební dort, který má ráno předávat, už za pár hodin. Měl jsem poslední várku hotovou, připravenou k předání, stálo to na lince a chladlo. Lence jsem snad třikrát zopakoval, ať na to nesahá, že je to strašně důležité a spěchá to, že pro to Jana každou chvíli přijede. Šel jsem na rychlou sprchu, abych se vzpamatoval z celodenního civění do monitoru a večerního míchání, a když jsem vylezl, nevěřil jsem vlastním očím. Lenka stála u linky a zase tam měla pacičky!
V tu chvíli mi prostě ruply nervy. Všechno to zkažené úsilí, ten spěch, ta neúcta k mojí práci i sestřině byznysu… Vybouchl jsem jako papiňák. Zařval jsem na ni: „Přestaň mi to, k čertu, žrát! To není pro tebe! Celé jsi to zase zkazila!“
Lenka se okamžitě rozbrečela. Čekal jsem výmluvu nebo omluvu, cokoli, ale tohle ne. Začala na mě křičet, že ji ponižuju, že jí zakazuju jíst, a že si asi myslím, že je tlustá a že se „body shaminguje“. Úplně jsem oněměl. Zkazila mi práci za několik stovek a hodiny času, a její reakce? Že jí zakazuju jíst a dělám si legraci z její postavy! Ona přece nemá žádné problémy s váhou, nikdy jsem ani slovem nenarážel na její postavu, nic takového! Celé to bylo jenom o tom, že mi opakovaně ničí věc, kterou dělám na pomoc svojí sestře a která není určena k tomu, aby si z ní kdokoliv kdykoliv bral prsty. Možná jsem zařval moc, neříkám, že ne. Ale pátá zkažená várka prostě byla přes čáru. A její reakce mi přišla úplně mimo mísu. Jako bychom žili každý v jiném světě. Kde se v ní tohle vzalo?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
