Článek
Aix-en-Provence je dnes typickým univerzitním městem přitahujícím intelektuály, ale i umělce. V dobách minulých se však půvabné francouzské místo stalo dějištěm hrůzných výjevů. Jejich strůjcem se stala mladá dívka jménem Madeleine Demandols de la Palud. Pocházela ze šlechtické rodiny a od útlého věku byla silně věřící.
Děvče z dobré rodiny se však tak, jak se na mladou dámu z takovýchto poměrů sluší, opravdu nechovalo. Líbili se jí muži. Zásadní roli v jejím příběhu měl konkrétně sehrát ten, který se jmenoval Louis Gaufridi. Šlo o kněze, který byl rodinným přítelem.
Roku 1607 dívka vstoupila do kláštera voršilek v Marseille, kde se přiznala k tomu, že s Gaufridim měla intimní poměr. Předpokládá se, že k určitému sblížení mezi děvčetem a mladým knězem skutečně došlo. Matka představená dívku posléze raději „převelela“ do Aix-en-Provence, aby byla v dostatečné vzdálenosti od objektu svého zájmu. S tímto přístupem souhlasila i dívčina matka, které rozhodně připadalo bezpečné ji odeslat do vzdálenějšího kláštera voršilek. Už před svým odchodem sem dívka ale propadala hysterii a záchvatům vzteku.
Změna prostředí Madeleine nikterak nepomohla, spíš naopak. Svým chováním na sebe strhává pozornost celého konventu. Třese se, škrábe si obličej, vykřikuje nesrozumitelné věty. V jednom ze svých záchvatů dokonce rozláme krucifix. Vymítání ďábla, které zkouší klášterní zpovědník Jean-Baptiste Romillon, nezabírá. V zuřivém záchvatu navíc dívka obviňuje právě Gaufridiho a označuje ho za „ďáblova posluhovače“.
Jeptišky v Aix-en-Provence posedl ďábel
A co hůř, epidemie posedlosti ďáblem se prudce šíří. Další řádové sestry jsou také „posedlé“ a trpí podobnými příznaky jako mladá Madeleine. Projevují se u nich křeče a třes, ztrácejí i řeč. Není to vlastně ani z racionálního úhlu pohledu příliš podivné. Gaufridi byl mladý a pohledný a v ženách probouzel vpravdě hříšné představy.
Madeleine Demandols de la Palud byla zřejmě psychicky labilní a s příchodem puberty její duševní obtíže eskalovaly, měla trpět také depresemi. To, že se zamilovala do staršího charismatického muže, pak její stav jen vygradovalo. Když ovšem došlo na přímou konfrontaci nešťastného kněze, ten jakýkoli poměr s touto slečnou popřel.
A právě zpovědník Jean-Baptiste Romillon naopak spíše byl tím, kdo měl všemohoucímu dost co vysvětlovat. Zřejmě totiž sám s jeptiškami udržoval nadstandardní vztahy. A dívky využily situace kolem Madeleine k tomu, aby se i jim dostalo náležité pozornosti, neváhaly tak i proti němu vznést obvinění. Mezi těmito děvčaty, které byly údajně „posedlé“, se nacházela i Louise Capeau, podle dobových svědectví mimořádně krásná žena.
To už začíná v klášteře být náležitě horká půda. Zvěsti o tom, co se děje, pronikají ven, mezi šokované vesničany. V regionu Provence hrozí selská rebelie.
Situace nicméně přerostla zdi kláštera. Tehdy nově založený řád voršilek bylo potřeba poněkud usměrnit a dát mu najevo, že vůči dominikánskému řádu by si měl uchovat podřízené postavení. Navíc stále panovala silná nevraživost mezi katolíky a protestanty čili hugenoty.
Jak to vyřešit? Onou osobou, která měla konečně nastolit pořádek, se stal inkvizitor Sebastien Michaelis v Avignonu. Ten už měl na svém „kontě“ osmnáct odhalených čarodějnic. Vedle něj se do procesu vložil i dominikán Francois Doncieux.
Hledá se viník
Výsledek byl tragický a v podstatě by se dal shrnout pod obligátní heslo: Kdo hledá, ten najde. Louis Gaufridi se nakonec ke všemu, z čeho byl viněn, doznal po útrpných výsleších na mučidlech. Nebožák sdělil, že uzavřel pakt s ďáblem, během černých mší sváděl jeptišky a vháněl do jejich těl démony. Nic platno mu nebylo to, že své prohlášení později odvolal.
V očích slovutných soudců mu to nepomohlo. Ostatně neměl příliš šancí, svědčilo proti němu devatenáct řádových sester. I kýžené ďáblovo znamení se nakonec našlo. Ani to v praxi nebyl úplný problém, jednalo se totiž o běžné pihy a další znaménka na kůži, která má prakticky každý. Soudu navíc byla předložena smlouva s ďáblem, údajně podepsaná Gaufridiho vlastní krví.
Nicméně kněz nikdy nepřipustil vinu za čin, který stál na počátku oněch dramatických událostí: Nikdy se nepřiznal k tomu, že by měl cokoli s Madeleine. Nicméně u soudu se zjistilo, že dívka není panna. Což rozhodně v dané situaci polehčující okolnost neznamenalo.
To sama Madeleine se chovala během procesu doslova manicky. Muže nejprve označila za uctívače ďábla, čaroděje a kanibala, aby následně svá obvinění zase odvolala. Dvakrát se také pokusila o sebevraždu poté, co soud našel na jejím těle ďáblovo znamení.
Nebohý Gaufridi byl nakonec shledán vinným z používání černé magie, čarodějnictví a smilstva a po krutém mučení veřejně upálen. Alespoň mu byla udělena „milost“ v tom smyslu, že před dokonáním exekuce byl uškrcen. A Madeleine? Jako zázrakem se po smrti kněze uzdravila. Svému osudu však neunikla, v roce 1642 a znovu v roce 1652 byla taktéž obviněna z čarodějnictví. Za to následně putovala do vězení. Nakonec byla ponechána v péči příbuzných a zemřela v roce 1670 ve věku 77 let.
Zdroje
