Článek
Specifické pro raně středověký stát a jeho aparát bylo především to, že chránil ve skutečnosti jen osobu panovníka a jeho vlastní zájmy. Po nástupu křesťanství se navíc toto náboženství stalo oficiální státní ideologií. To vedlo k uplatňování a snahy o ochranu křesťanských zásad právě na straně panovníka.
S postupujícím vývojem společnosti se samozřejmě formoval i náhled na nejrůznější prohřešky a jejich potrestání. Středověk tak sice ještě neznal pojem trest a samozřejmě ani trestní právo, ale byť je tak ještě nenazýval, již ale chránil vlastnictví, majetek, život a zdraví člověka a další důležité hodnoty, které jako podstatné vnímáme i dnes.
Musíme si také uvědomit, že celý systém práva byl zcela odlišný od našeho. Založen byl na principu stavovské personality. V průběhu celého středověku pak právo na vykonávání trestu přechází postupně ze šlechty a církve na městské správce. Jaké tresty tak nejčastěji hrozily provinilcům a proč?
Boží soud (ordál)
Pokud chyběl v daném sporu důkaz, anebo neexistovali svědci, docházelo k tzv. ordálu. Jednalo se tedy o krajní důkazní prostředek. O případné vině či nevině měla, zjednodušeně řečeno, rozhodnout zkouška, u níž se očekával zásah nadpřirozených sil.
Boží soud mohl mít různou formu:
- ordál soubojem
- ordál ohněm
- ordál vodou
Známo je více druhů ordálů, jako například ordál losem, křížem nebo jídlem a pitím. Právě výše zmíněné typy božího soudu jsou ale nejstarší a nejpoužívanější.
Ordál soubojem
V tomto případě se měly znesvářené strany utkat ve vzájemném souboji se zbraní v ruce. U šlechticů se jednalo o meč, u sedláků o kyj. Platila jednoduchá zásada, že vítězovi byla uznána jeho pravda. Původ tohoto ordálu spatřují historikové v institutu krevní msty.
Ordál ohněm
Ordál ohněm se též někdy označuje jako ordál železem. Vyžadoval totiž přejít určitou vzdálenost po žhavém uhlí, případně vzít do ruky rozžhavený kus železa nebo jej olíznout jazykem. Coby pozůstatek tohoto středověkého rituálu nám dosud zůstalo úsloví „poctivého nepálí“.
Ordál vodou
Ordály vodou měly různou formu. Obviněný se tak mohl svázaný do vody jednoduše hodit a čekalo se, zda zůstane plavat. Pak byl označen jako vinen, jelikož čistou duši by voda naopak přijala a potopil by se. Také se mohlo po provinilci požadovat, aby prošel přes prudký brod. Pokud z tohoto testu vyvázl, byl uznán nevinným.
Tresty za nevěru
Trestem, jehož obnovení by si možná nejeden muž či žena přáli i v současnosti, jsou ty za nevěru. Cizoložství bylo během středověku jevem značně rozšířeným, navzdory tomu se ale přísně trestalo. Sňatky se uzavíraly kvůli vlivu nebo spojení majetku a o láskyplných citech tak zpravidla nemohlo být příliš řeč.
Nerovné postavení navíc v tomto směru dopadalo hlavně na ženy. Ty se totiž mohly za nevěru dočkat i trestu nejpřísnějšího. Podvedený manžel měl svou ženu dokonce právo zabít. V mírnějším případě hrozilo vyhoštění ženy z rodného panství nebo veřejné zostuzení a vymrskání.
Tresty se ale lišily podle konkrétního státu. Přistižení milenci tak mohli být s trochou štěstí pohnáni pouze před soud, který jim mohl nařídit i pokání. A například v Anglii v 11. století nevěrným ženám hrozilo useknutí nosu a uší.
Tresty za potraty
Potraty neboli umělá přerušení těhotenství nejsou výsadou novodobé medicíny. Podobné snahy se objevovaly už ve středověku. A pokud ženy neměly k dispozici adekvátně spolehlivé antikoncepční metody, byly nuceny jednoduše řešit až nechtěné těhotenství.
Ty neprováděli lékaři, nýbrž tzv. andělíčkářky, které se rekrutovaly z tzv. porodních bab. Někdy také zoufalé ženy hledaly pomoc v tomto směru u místních bab kořenářek.
Tehdejší společnost však podobný čin vnímala závažně. V zásadě standardem byl žalář, kde mohla žena strávit až 1 rok. Ve středověku a raném novověku však byly potrat i vražda novorozence mnohdy trestány smrtí. Středověké tresty zahrnovaly zahrabání zaživa, probodnutí srdce kůlem či lámání v kole.
Odpovědnost nesly i porodní báby, které mohly v žaláři skončit až na 5 let. Teprve v polovině 19. století došlo ke zmírnění trestů a potratovost se pro některé z nich dokonce stala výhodnou živností.
Tresty pro nepoctivé trhovce
Už ve středověku myslela spousta obchodníků na to, kterak svého zákazníka co nejefektivněji ošidit. Což si vynutilo také zavedení adekvátních trestů. Zatímco dnes řeší prohřešky orgány státní správy, tehdy se s nepoctivci nakládalo nekompromisně.
Ovšem záleželo na tom, o jaký přesně přečin šlo. Například chleba si tehdejší lidé velmi vážili a platilo tak, že šidit se nesmí. Podobně se nemuselo vyplatit nastavovat koření, dbalo se třeba na kvalitu šafránu.
A co hrozilo? Přehlídka trestů byla rozmanitá. Potupná koupel v koši v řece ještě nemusela být nikterak dramatická a s jistou nadsázkou můžeme říci, že dokonce mohla být příjemným osvěžením zejména v letních měsících.
Horší bylo ponížení na pranýři, kde byl dotyčný všem na očích, ale také zůstal bez jídla, pití nebo možnosti si odskočit. Často byl též vydán na milost a nemilost svým rozlíceným spoluobčanům, kteří po něm házeli shnilou zeleninu a ovoce. Někdy ho i bili, mnozí odsouzení tak nakonec pobyt na pranýři jednoduše nepřežili.
Už napořád si také provinilec pamatoval useknutí ruky. Hrozit ale v krajním případě mohl i trest smrti. A to například za pančování piva a ostatního alkoholu.
Tresty za žhářství
Podobně radikálně se uměla středověká společnost vypořádat také se žháři. Domy byly konstrukce chatrné, vyráběly se ze dřeva a opatřeny byly slaměnými střechami. A o sofistikovaných technologiích pro hašení si zatím mohli lidé nechat jen zdát. Z hlediska vzniku požárů se nejrizikovější etapou stal vrcholný středověk, kdy se zvyšovala hustota zalidnění tehdejších měst.
I žhář tak vůbec nemusel z potrestání vyváznout živý, tresty smrti výjimkou nebyly. Navíc měly drakonickou formu, provinilci totiž byli rovnou upalováni. V podobě jednotlivých trestů se během středověku odrážel především jejich výrazný symbolický charakter.
Neúmyslné žhářství se samozřejmě tak přísně trestat nemuselo, pachatel mohl mít například povinnost nahradit vzniklou škodu. Koldínův zákoník ze 16. století, tedy období, které historikové již označují jako raný novověk, hovoří také o možné pokutě.
Tresty za vraždu
Vražda i ve středověku patřila k nejzávažnějším deliktům. Proto není divu, že i potrestání mělo formu nejpřísnější. Na viníka proto mohl opět být uvalen i trest smrti. A vykonavatelé spravedlnosti byli v tomto směru krajně vynalézaví, exekuce se prováděla stětím, čtvrcením, upálením za živa, utopením nebo oběšením.
Za nejběžnější formu jednoznačně platilo oběšení. Zároveň se ale pokládalo za nejméně čestný způsob popravy. Naopak stětí mečem se považovalo za důstojnější způsob. Zvláště surové vraždy se trestaly vplétáním do kola. Ženy, které se zločinu vraždy dopustily, zase byly pohřbívány zaživa.
To ale zdaleka není vše, co se ve středověku mohlo s usvědčenými vrahy odehrát. Naražení na kůl se považuje za mimořádně krutý trest, neboť smrt je pomalá a bolestivá. První zprávy o tomto druhu trestu smrti pocházejí již ze starověké Mezopotámie a Egypta, zvláště oblíbený byl ale v Asii. Záhy se rozšířil i do Evropy, kde se používal zejména u žen, které zavraždily dítě.
Zdroje
1) Diplomová práce o středověkých trestech
2) Středověké tresty - diplomová práce
