Článek
Když mi bylo patnáct, náš život se obrátil vzhůru nohama. Přišly velké povodně a náš malý domek u řeky voda úplně zničila. Během jediné noci jsme přišli o všechno. Zůstaly nám jen mokré a zablácené vzpomínky. Najednou jsme byli bez domova. Nějakou dobu jsme přespávali po tělocvičnách a provizorních ubytovnách, neustále jsme se stěhovali a žili v nejistotě. Nakonec jsme od města dostali dočasně přidělený prázdný byt na sídlišti. Neměli jsme v něm ale vůbec nic, jen pár matrací na spaní.
Moje teta, která pracuje jako psycholožka, si o nás dělala velké starosti. Věděla, jak je taková událost pro teenagera traumatizující, a chtěla, abychom já i moje sestra měly s kým mluvit. Použila všechny své známosti a zařídila nám bezplatnou terapii u jedné své kolegyně. Byla jsem jí za to nesmírně vděčná. Věděla jsem, že je to obrovské štěstí a výhoda, kterou v naší situaci jen tak někdo nemá. Doufala jsem, že mi to pomůže se se vším vyrovnat.
První sezení mělo proběhnout přes videohovor. V našem prázdném bytě nebylo jiné místo, kde bych mohla mít klid, než roh jednoho z pokojů. Seděla jsem na zemi, opřená o zeď, a notebook jsem měla položený na krabici od bot. Moje mamka chtěla psycholožku na začátku pozdravit, a tak seděla vedle mě, ale mimo záběr kamery. Cítila jsem se nervózně, ale zároveň i trochu natěšeně.
Když se paní psycholožka připojila, usmívala se. „Ahoj Lenko,“ řekla. „Doufám, že jsi na nějakém bezpečném a pohodlném místě, kde si můžeme v klidu popovídat.“ Přikývla jsem a tiše odpověděla, že ano. Její úsměv ale trochu povadl a ona se zamračila. „Proč vlastně sedíš na zemi?“ zeptala se.
Ta otázka mě zaskočila. Styděla jsem se. Nechtěla jsem hned na prvním sezení začít vyprávět o celé naší situaci. „Nemám židli,“ odpověděla jsem stručně a doufala, že to bude stačit. Ale nestačilo.
„A proč si nevezmeš nějakou židli?“ pokračovala nechápavě. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Bylo mi to trapné. „V domě žádné židle nejsou,“ zašeptala jsem a doufala, že už se na to nebude dál ptát. Ale to, co přišlo potom, mi vyrazilo dech.
Psycholožka se zasmála. Nebyl to milý smích. Byl to hlasitý, pohrdavý smích. „Ty mi chceš říct, že v celém domě nemáte jedinou židli?“ řekla posměšně. „To si opravdu myslíš, že jsem taková kámoška, že si se mnou můžeš povídat ze země? To je dost neuctivé, nemyslíš?“
V tu chvíli jsem se chtěla propadnout do země. Cítila jsem se ponížená a zrazená. Žena, která mi měla pomoct s mým traumatem, se mi smála a dělala ze mě lhářku a nevychovance. Než jsem se ale zmohla na jediné slovo, zasáhla moje máma.
Vzala mi notebook z klína tak, aby ji bylo vidět v kameře. Její tvář byla klidná, ale v očích měla ledový oheň. „Ano,“ řekla pomalu a zřetelně. „V celém domě nemáme jedinou židli. Od povodní jsme totiž bez domova, jak jsem podrobně psala v tom dotazníku, který jste mi poslala. Ale vy zřejmě moc dobře neumíte číst.“
Psycholožce úsměv na tváři zamrzl. Zůstala na nás zírat s otevřenou pusou, rudá jako rajče. V místnosti nastalo hrobové ticho, které přerušoval jen můj tichý pláč. Máma jí pak řekla, že sezení pro dnešek končí, a notebook zaklapla.
Nakonec jsem k té paní chodila ještě asi čtyři měsíce. Po tom úvodním trapasu byla najednou neuvěřitelně milá a chápavá. Ale nikdy mi to už moc nepomohlo. Důvěra byla pryč. Její první reakce mi ukázala, jak moc je odtržená od reality a jak málo stačí, aby člověk v její pozici odsoudil někoho, komu má pomáhat.
Tato zkušenost ve mně zanechala hořkou pachuť. Ukázala mi, že i lidé, kteří by měli být ztělesněním empatie, mohou být neuvěřitelně slepí a bezcitní. A i když jsem vděčná tetě, že se mi snažila pomoct, tento zážitek mi spíše ublížil, než aby mi pomohl se uzdravit. Byla to krutá lekce o tom, že někdy ti, kteří nabízejí pomocnou ruku, vůbec netuší, jak hluboko jste vlastně spadli.
