Článek
Aby bylo jasno: nezvládám dlouhé vzdálenosti a vůbec nemůžu chodit do schodů. Proto jsem většinou na vozíku. Moje tchyně Jiřina to ale odmítá přijmout jako fakt. Následující konverzace se mezi námi odehrála už několikrát: Ona: „Můžeš chodit?“ Já: „Ano, záleží na tom, jak daleko a jak se ten den cítím.“ Ona: „Takže můžeš chodit. Tak na co máš ten vozík?“ Logika hodná génia.
Minulý týden jsem měla narozeniny a Jiřina se rozhodla, že mi uspořádá oslavu. U ní doma. Na terase v patře jejího domu, který je momentálně v rekonstrukci. Přijedeme tam a přední část domu je jedno velké staveniště. Žádný chodník, všude beton, štěrk a kameny. Přední dveře byly naprosto zablokované. V podstatě by se tam nedostal ani člověk bez vozíku.
Podle Jiřiny to ale nebyl žádný problém! Oslava je přece na terase a tam se nemusí chodit přes dům. Stačí jít na zahradu a vylézt po schodech na terasu. Jednoduché, že? Ani ne. Jiřina se nikomu neobtěžovala říct, že má dům v rekonstrukci, takže jsme byli všichni zaskočení. Když jsme s manželem Pavlem dorazili na zahradu, jeho sourozenci už byli na terase, jedli a pili.
Neexistoval žádný způsob, jak bych se tam mohla dostat, pokud by mě tam někdo nevynesl. Už jsem byla připravená se otočit a jet domů, zraněná a naštvaná. Ale v tu chvíli se moji úžasní švagři začali zvedat. Bez jediného slova začali sklízet stoly a židle.
Začali snášet všechno dolů po schodech na trávník. Jídlo, pití, židle, stůl. Doslova přestěhovali celou oslavu dolů za mnou. Jiřina dostala záchvat. „To je můj drahý zahradní nábytek!“ ječela. „Budou na tom fleky od trávy!“ Ale byla v menšině. Oslava se konala na trávníku.
Celou dobu brblala, ale pro zbytek oslavy nasadila falešný úsměv. Později jsem ji ale zaslechla, jak si stěžuje: „Proč prostě nevyšla ty schody, když přece umí chodit?“ Ona prostě nedokáže pochopit, že člověk může zároveň trochu chodit A zároveň potřebovat invalidní vozík.
Takže tak. Tohle v kostce shrnuje, jaká katastrofa ten den byl. Oslava pro mě, které bych se nemohla zúčastnit, nebýt slušnosti pár členů rodiny, kteří mají v malíčku víc empatie, než má moje tchyně v celém těle.
Setkali jste se někdy s nepochopením nebo zlehčováním vašeho zdravotního stavu v rodině? Jak se bránit proti takovému chování? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
