Článek
Každý den byl jako z pohádky. Cítila jsem se znovu jako čerstvě zamilovaná a byla jsem přesvědčená, že náš vztah je pevný jako skála.
Poslední den jsme balili kufry. Nálada byla trochu smutná, že to všechno končí, ale zároveň plná krásných vzpomínek. Šla jsem k hotelovému trezoru, abych z něj vyndala naše pasy a zbytek hotovosti.
Když jsem otevřela dvířka, uviděla jsem za našimi pasy ležet malý, složený papírek. Byl to lístek s logem hotelu. Usmála jsem se. To bude určitě nějaké poslední romantické překvapení od Martina. Nějaký zamilovaný vzkaz na rozloučenou s naší pohádkovou dovolenou.
S radostným očekáváním jsem papírek rozevřela. Ale písmo nebylo Martinovo. A ten vzkaz nebyl pro mě. Byl pro něj.
Bylo to napsáno lámanou angličtinou, s roztomilými gramatickými chybami. „Můj drahý Martine, děkuji za nejkrásnější noci mého života. Nikdy na tebe nezapomenu. Budu na tebe čekat dnes večer na našem místě. S láskou, Elena (tvoje ‚pokojská‘).“
Svět se se mnou zatočil. Elena. Okamžitě jsem si vybavila tu tvář. Mladá, hezká pokojská, která nám každý den uklízela pokoj. Ta, která se na mého manžela vždycky tak zvláštně usmívala. Ta, které Martin nechával na polštáři tak nezvykle vysoké spropitné.
Všechny ty kousky skládačky do sebe najednou zapadly. Ty jeho večerní „procházky po pláži“, ze kterých se vracel tak pozdě. To, jak byl najednou tak unavený, když jsem se s ním chtěla večer milovat. Ta pohádka, kterou jsem prožívala, byla jen kulisa pro jeho špinavé, laciné dobrodružství.
V tu chvíli vešel do pokoje Martin. „Už máš všechno, miláčku? Měli bychom pomalu vyrazit na letiště.“
Mlčky jsem mu podala ten papírek. „Tohle jsi zapomněl v trezoru,“ řekla jsem a hlas se mi třásl.
Ten výraz v jeho tváři nikdy nezapomenu. Zbělel, zrudnul, pak zase zbělel. Začal koktat nějaké nesmyslné omluvy. Že to nic neznamenalo. Že byl opilý. Že mě miluje.
Ale já jsem ho neposlouchala. Jeho slova byla jen prázdný zvuk. Jediné, co jsem viděla, byl ten vzkaz. A za ním všechny ty lži. Každá romantická večeře, každý polibek, každé „miluji tě“ z posledních dnů bylo najednou otrávené touhle zradou.
Cesta domů byla nejdelších dvanáct hodin mého života. Seděli jsme vedle sebe v letadle a byli jsme si cizejší než kdykoliv předtím. Ta pohádková dovolená neskončila. Byla brutálně zavražděna jedním malým papírkem, schovaným na místě, které mělo symbolizovat bezpečí.
Nevím, co bude dál. Ale vím, že ten vzkaz v trezoru nezničil jen naši dovolenou. Zničil i naše manželství. A já teď musím přijít na to, jak z trosek té naší pohádky postavit nový život. Život, ve kterém už pro lháře a podvodníky nebude místo.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
