Článek
Ale letos jsem se rozhodla svůj strach překonat. Moje nejlepší kamarádka se vdala a odstěhovala se do Španělska. A já jsem jí slíbila, že ji přijedu navštívit.
Celé týdny před odletem jsem byla nervózní. Četla jsem si statistiky o bezpečnosti letecké dopravy, dívala jsem se na videa, co dělat při turbulencích. Na letišti jsem se cítila jako ve snu. Všude kolem mě byli lidé, pro které byl let rutinou. Ale pro mě to bylo jako příprava na start do vesmíru.
Když jsem si sedla do letadla (samozřejmě k okénku, abych měla přehled), srdce mi bušilo jako o závod. Pevně jsem svírala opěradla a snažila jsem se dýchat. Start byl pro mě nejhorší. Ten obrovský hluk, ta neuvěřitelná rychlost, ten pocit, kdy se kola odlepí od země a vy najednou stoupáte. Zavřela jsem oči a čekala jsem, až to přejde.
Letadlo stoupalo. Prolétli jsme první vrstvou mraků a já jsem se odvážila otevřít oči. A v tu chvíli se stalo něco, co jsem absolutně nečekala.
Pod námi nebyla země. Byla tam nekonečná, bílá, nadýchaná peřina z mraků, zalitá tím nejzářivějším sluncem, jaké jsem kdy viděla. Nad námi byla obloha tak modrá, že to vypadalo jako na obrázku. Ten strach, který mě svíral, byl najednou pryč. Nahradil ho pocit naprostého úžasu.
Dívala jsem se z toho malého okénka a viděla jsem pod sebou svět jako na dlani. Malá políčka, klikatící se řeky, města jako miniaturní modely. Všechny ty moje starosti, všechny ty problémy, které se mi na zemi zdály tak obrovské a důležité, se z té výšky zdály naprosto nicotné. Malicherné.
A já jsem se rozbrečela. Nebrečela jsem strachy. Nebrečela jsem ani úlevou. Brečela jsem dojetím. Dojetím nad tou neuvěřitelnou, dechberoucí krásou. Dojetím nad tím, jak je ten náš svět obrovský a nádherný. A jak jsme my, lidé, na něm jen taková malá, bezvýznamná zrnka prachu.
Celý zbytek letu jsem se od okna neodtrhla. Cítila jsem obrovský klid a pokoru. Ten let nebyl jenom cesta z Prahy do Španělska. Byla to cesta sama k sobě. Cesta k překonání vlastního strachu. A odměnou mi byl ten nejkrásnější pohled na svět, jaký si člověk může představit.
Když jsme přistávali, už jsem se nebála. Usmívala jsem se. Vystoupila jsem z letadla jako jiný člověk.
Pořád se trochu bojím turbulencí. Ale už se nebojím létání. Protože teď už vím, že tam nahoře, nad mraky, je svět, který je tak krásný, že se vám z toho chce plakat štěstím. A za tenhle pocit ten strach rozhodně stojí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
