Článek
Právě procházím ošklivým rozchodem. Rozešla jsem se s Tomášem, protože jsem se vedle něj cítila neviditelná. Když jsem se mu snažila říct, že mě něco trápí, vždycky tvrdil, že jsem „přecitlivělá“. Moje kamarádky stojí při mně. Moje sestra taky. A moje terapeutka mi trpělivě naslouchá a dává mi za pravdu. Říká, že moje pocity jsou validní.
V tom pohodlném křesle v její ordinaci se na hodinu týdně všechno zdá jasné. Jsem oběť jeho citové nedostupnosti. Měla jsem plné právo odejít. Cítím úlevu. Jsem pochopená.
Jenže pak přijdu domů. A jakmile za sebou zavřu dveře, začne to. Červíček pochybností, který se pomalu zavrtává do mozku. Co když má Tomáš pravdu? Co když jsem opravdu přecitlivělá? Vždyť terapeutka slyší jen moji verzi příběhu. Jen to, co jí já naservíruju.
Co kdyby si promluvila s ním? Co kdyby slyšela, jak on viděl naše hádky? Změnila by názor? Přestala by se na mě tak chápavě usmívat? Ta představa mě naprosto paralyzuje. Představa, že by se její soucit změnil v odsudek.
V literatuře existuje termín „nespolehlivý vypravěč“. Je to postava, která vypráví příběh, ale čtenář postupně zjišťuje, že jí nemůže věřit. Že její vnímání reality je pokřivené. A já se k smrti bojím, že přesně tohle jsem já ve svém vlastním životě.
Tenhle strach nepramení z rozchodu. To jenom rozchod ho vytáhl na světlo. Ten strach je starý jako já sama. Vzpomínám si, jak jsem jako malá přiběhla s pláčem za mámou, že mě brácha uhodil. A ona jen mávla rukou: „Ale prosím tě, nepřeháněj. Běžte si hrát.“
Nebo když jsem byla smutná, protože mě kamarádky nepozvaly na oslavu. Táta mi řekl: „Nemůžeš se trápit kvůli každé hlouposti. Vždyť máš všechno, co potřebuješ.“ Naučila jsem se, že moje pocity jsou špatně. Že moje vnímání reality je přehnané. Že pravda je taková, jakou ji určí ostatní.
Abych přežila, naučila jsem se popírat sama sebe. Říkat si: „Není to tak zlé. To jen já jsem moc citlivá.“ A tenhle starý program teď běží na plné obrátky. Popírám vlastní prožitky, zpochybňuju vlastní vzpomínky. Je to neuvěřitelně, ale opravdu neuvěřitelně vyčerpávající.
A tak tu sedím a přemýšlím. Co když nejsem oběť já, ale Tomáš? Co když jsem já ten, kdo ničí vztahy? Co když jsem skutečně ten nespolehlivý vypravěč, který oklamal všechny kolem sebe, a hlavně sám sebe? A jestli nemůžu věřit vlastnímu příběhu, čemu mám vlastně věřit?
Pochybujete někdy o svých vlastních vzpomínkách a pocitech? Pokud se také bojíte, že jste nespolehlivým vypravěčem svého života, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Možná v tom nejste sami.
