Článek
Byla jsem ten typ člověka, na kterého byste řekli, že má všechno. Dobrá práce v pražské agentuře, hezký byt, okruh známých. Ale uvnitř jsem se cítila jako domeček z karet, připravený se při sebemenším závanu větru sesypat. Vyděsila mě každá nová intimita ve vztahu, takže mé partnerství nikdy netrvala déle než pár měsíců. Žila jsem v neustálém napětí, se zaťatou čelistí a pocitem, že musím být pořád ve střehu. A hlavně – myslela jsem si, že je to moje chyba. Že jsem prostě jen moc slabá a přecitlivělá.
Pak mi kamarádka doporučila knihu. Jmenovala se „Tělo sčítá rány“. Vzala jsem ji do ruky a už první stránky byly jako blesk z čistého nebe. Bylo to, jako by autor Bessel van der Kolk popsal můj vnitřní svět, který jsem já sama nedokázala pojmenovat. A já jsem začala chápat.
1. Trauma není jen v hlavě. Moje tělo si pamatovalo. To neustálé napětí v ramenou. To bušení srdce, když se nic nedělo. Ten instinktivní pocit utéct nebo zamrznout v naprosto bezpečných situacích. To nebyly moje hysterické reakce. To byl můj nervový systém, který se mě pořád snažil chránit před nebezpečím, které už dávno pominulo. Nebyla jsem blázen. Jen jsem se celé roky necítila v bezpečí.
2. Moje tělo se muselo znovu naučit, co je bezpečí. Mluvení o problémech nestačilo. Moje tělo potřebovalo důkaz. Začala jsem chodit na jemnou jógu a poprvé v životě jsem se soustředila na svůj dech. Zkusila jsem terapii EMDR. Ale pomáhaly i maličkosti. Vědomě držet hrnek s horkým šípkovým čajem a vnímat jeho teplo. Soustředit se na pocit, jak se mé nohy dotýkají země při procházce Stromovkou. Těmito krůčky jsem svému tělu dokazovala, že válka už skončila.
3. Odpojení se je normální, když žijete v režimu přežití. Dřív jsem si myslela, že když se během rozhovoru myšlenkami zatoulám jinam, jsem prostě jen unavená nebo nesoustředěná. Ta kniha mi dala slovo: disociace. Nebyla to moje chyba, byl to obranný mechanismus. Necítila jsem se přítomná ve vlastní kůži, protože být plně přítomná bylo kdysi příliš bolestivé. Pojmenovat to byl první krok ke změně.
4. Uzdravení začíná, když znovu začnete cítit. Neuvědomovala jsem si, jak moc jsem otupělá, dokud mi nedošlo, že s bolestí zmizela i radost. Musela jsem se znovu naučit, jak se cítit bezpečně, i když něco cítím. Chuť poctivé bramboračky od babičky. Poslech staré písničky od kapely Lucie, u které jsem kdysi tančila. Tyto malé, obyčejné věci mě kousek po kousku vracely zpátky do života.
5. Nemáte to zvládnout sami. Tohle bylo nejtěžší a nejdůležitější. Uzdravení se neděje v tichu a o samotě. Děje se ve spojení. Začala jsem se uzdravovat, až když jsem našla bezpečné lidi. Člověka, který naslouchal. Člověka, který zůstal. Člověka, který nepotřeboval, abych mu všechno vysvětlovala. Našla jsem to na skupinové terapii a na lekcích trauma-senzitivní jógy. Být v místnosti s lidmi, kteří vědí, jak se cítíte, aniž byste museli cokoliv říkat, je neuvěřitelně léčivé.
Nejsem „opravená“ a asi nikdy nebudu. Ale už se nesoudím. Už si nepřipadám jako přecitlivělá chudinka. Rozumím si. A vím, že nemusím mít všechno pod kontrolou. Stačí, když tu pro sebe budu každý den. Kousek po kousku.
Závěrečná výzva
Máte také pocit, že jste zaseknutí v těle, které se pořád bojí, i když nevíte proč? Pokud se chcete podělit o své postřehy nebo o knihy a metody, které vám pomohly porozumět sami sobě, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největším krokem k uzdravení pochopení, že nejsme rozbití, ale zranění.
