Článek
Život se pro mě v posledních letech změnil v peklo. Nežiju, jen přežívám. A bojuji na dvou frontách najednou. Ta první je veřejná. Před několika lety mě znásilnil jeden velmi známý a slavný muž. Našla jsem odvahu a zažalovala jsem ho. Od té doby čelím nejen nekonečným soudním tahanicím, ale i nenávisti jeho fanoušků. Zveřejnili mou adresu, vyhrožují mi smrtí, a jednou se mi dokonce někdo pokusil zapálit dům. Je to neustálý strach. A ta druhá fronta? Ta je soukromá a možná ještě bolestivější. Je to boj s mou vlastní matkou.
Když se to všechno stalo, byla jsem na dně. Zhroutila jsem se a na čas jsem se přestěhovala k ní. Doufala jsem, že u ní najdu bezpečí, útěchu a mateřskou lásku. Místo toho jsem našla jen výsměch, odsouzení a neuvěřitelnou krutost. Byla jsem psychicky naprosto vyčerpaná, pronásledovaná médii i cizími lidmi, a ona se ke mně chovala, jako bych ji jen obtěžovala.
Jeden večer jsme spolu seděly u večeře. Snažila jsem se ze všech sil tvářit normálně, ale bylo to na mě moc. Když jsem jí řekla, že se o tom nechci bavit, začala mě zesměšňovat. S přehnanými gesty napodobovala můj unavený postoj a tichý hlas. Když jsem jí se slzami v očích řekla, že mě to zraňuje, jen chladně odvětila: „Chtěla jsem ti jen ukázat, jak směšně vypadáš.“
O pár měsíců později jsem se snažila vrátit do normálního života a nastoupila jsem do nové práce. Jeden z prvních lidí, které jsem tam potkala, byl muž, který mě tehdy zavedl do situace, kde k tomu útoku došlo. Znovu jsem se zhroutila. Ve stejné době jsem na internetu našla podcast, kde se mi cizí lidé smáli a zpochybňovali můj příběh. S pláčem jsem o tom řekla matce. Její reakce? „Už o tom moc mluvíš. Měla by ses přes to přenést.“
Když jsem jí řekla, že se znovu propadám do depresí, její rada byla jako rána pěstí. „Musíš najít Boha, Lucko. Pusť ho do svého srdce. Jen on tě může uzdravit.“ Jsem ateistka a ona to moc dobře ví. Ale ona mi celý život vnucovala svou víru a svůj pohled na svět, bez ohledu na mé vlastní pocity.
Nikdy neprojevila ani špetku empatie. Žádnou podporu, žádné objetí. Jen soudy a prázdné fráze. A tak jsem to udělala. Přerušila jsem s ní veškeré styky. Řekla jsem jí, že pokud nechce být matkou, nebudu ji už dál obtěžovat svou existencí. Došla jsem si k ní pro své poslední věci, pro svého kocoura, a zmizela jsem z jejího života.
Minulý týden jsem ve schránce našla ručně psaný vzkaz. Ptala se v něm, jestli jsem „už překonala svou frustraci“. Neodpověděla jsem. A včera se bez ohlášení objevila u mých dveří. Stála tam a tvářila se, jako by se nic nestalo. Nepustila jsem ji dovnitř.
Začala mi tedy přes zavřené dveře nadávat. Kritizovala dům, ve kterém bydlím, a ptala se, jak se mému kocourovi líbí žít v takové „chatrči“. Jako by měla jakékoliv právo soudit život, který jsem si sama, bez její pomoci, vybudovala.
Už jsem to nevydržela. Otevřela jsem dveře a řekla jí všechno, co jsem v sobě tak dlouho dusila. Řekla jsem jí, jak moc mě zranila. Jak mě nechala na holičkách, když jsem ji nejvíc potřebovala. A že pokud chce, abych s ní ještě někdy promluvila, musí vyhledat odbornou pomoc a upřímně se omluvit.
Její odpověď byla vrcholem arogance a manipulace. „Nemá smysl se omlouvat, protože ty bys tu omluvu stejně nepřijala. Měla by ses přes to přenést a přestat být tak patetická.“ Znovu ze mě udělala tu špatnou. Tu, která si za všechno může sama.
Nebyla tu pro mě. Všechno mi jen ztížila svou citovou krutostí. A co je horší, vím, že i přes náš přerušený kontakt neustále sleduje, co dělám na internetu. Snaží se kontrolovat můj život i na dálku. Ale já už s ní nebudu ztrácet energii.
Rozhodla jsem se. Budu se soustředit na své vlastní uzdravení. S ní, nebo bez ní. Tohle je můj život, můj příběh a moje síla. A tu už si od nikoho, ani od vlastní matky, vzít nenechám.
