Článek
Vždycky jsem snila o klidném a láskyplném manželství. Když jsem si před rokem brala svého muže, Petra, byla jsem přesvědčená, že přesně to mě čeká. Byli jsme spolu už od vysoké školy, ale protože jsme oba zároveň pracovali a studovali, vídali jsme se jen málo. Těšila jsem se, až spolu konečně začneme žít v jeho bytě a budeme si užívat první rok jako manželé. První dva měsíce byly skutečně jako z pohádky, byli jsme v té krásné fázi líbánek, plní lásky a plánů do budoucna.
Pak ale přišla tragédie. Petrův otec, můj tchán, náhle zemřel při autonehodě. Pro mého manžela, který je jedináček, i pro mou tchyni to byl obrovský šok. Jejich svět se zhroutil. Moje tchyně, která zůstala sama na druhém konci republiky, začala navrhovat, abychom se přestěhovali k ní. To ale kvůli naší práci a studiu nebylo možné. A tak přišla ona za námi. Z čisté empatie a snahy pomoci svému zlomenému manželovi jsem souhlasila, aby se dočasně nastěhovala k nám. Netušila jsem, že si tím pouštím do domu noční můru.
Náš byt má jen dva pokoje. Jeden jsme tedy přenechali jí a my s Petrem jsme se usídlili v tom druhém. Musím podotknout, že moje tchyně mě nikdy neměla v lásce. Patří k těm matkám, které si myslí, že žádná žena není pro jejich dokonalého syna dost dobrá. A teď, když s námi bydlela, mi to dávala najevo každý den. A co bylo nejhorší, začala systematicky ničit naši intimitu.
Jako pár, který je stále v „líbánkové fázi“, jsme byli zvyklí na velmi častý intimní život. To se ale s příchodem tchyně změnilo. Byt je malý a já jsem se necítila pohodlně s vědomím, že je jen za tenkými zdmi. Ale i když jsme se o to pokusili, vždycky nás nějakým zázrakem „přerušila“.
Bylo jedno, jestli byly tři odpoledne nebo tři ráno. Jakmile jsme se k sobě v ložnici přiblížili, ozvalo se zaklepání na dveře. „Co to tam děláte?“ zeptala se, jako by mluvila s dětmi. Jindy zase tvrdila, že se jí udělalo špatně, že ji bolí hlava nebo že slyšela divné zvuky. Bylo to neustálé, systematické narušování našeho nejintimnějšího soukromí.
Trvalo to už sedm měsíců. Sedm měsíců stresu, bez soukromí, pod neustálým drobnohledem. Kritizovala všechno, co jsem udělala, a zvláště mé jídlo. Můj manžel se mě snažil bránit a říkal věci jako: „Ale mami, to není pravda, jídlo chutná dobře.“ Ale jeho snaha byla marná.
To, co mě ale skutečně zlomilo, přišlo minulý týden. Měla jsem volno z práce a odpoledne jsem studovala doma. Tchyně byla se mnou. Večer u večeře, jako by se nechumelilo, prohodila: „To je zvláštní, nemůžu najít ten zlatý přívěsek od manžela. A zdá se mi, že mi chybí i nějaká hotovost z peněženky. A zrovna dnes, když jsi tu byla celý den sama, Lucie…“
Ta zákeřná, pasivně-agresivní obvinění mě zasáhlo jako facka. Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo.
Vstala jsem od stolu. „Už toho mám dost,“ řekla jsem a můj hlas se třásl vztekem. „Snažila jsem se být chápavá, vzala jsem vás do svého domova, protože jste ztratila manžela. Ale nenechám se od vás urážet a nazývat zlodějkou!“
Šla jsem do ložnice, sbalila si tašku a odešla. Teď jsem u svých rodičů. Manžel mi neustále volá a posílá zprávy, ať se vrátím, ale já už nevím, co mám dělat.
Miluji ho, ale nedokážu si představit život pod jednou střechou s jeho matkou, která se mě snaží zničit.
Mám se vrátit a dál bojovat, nebo je tohle konec našeho manželství, které ani pořádně nezačalo? Jsem v naprostých koncích.
