Článek
Je to rituál. Každou neděli, když přijedu na povinnou návštěvu, se to stane. Sedíme v obýváku, v televizi běží nějaký nekonečný seriál a ona, s pohledem upřeným do prázdna, položí tu otázku. Je to její způsob, jak si odškrtnout políčko „péče o dceru“.
Dřív jsem se snažila. Opravdu. Zkoušela jsem jí říct o svých úspěších v práci, o problémech s přítelem, o tom, co mě trápí. Ale vždycky to skončilo stejně. V půlce mé druhé věty už její palec automaticky začal rolovat Facebookem. Její odpovědi byly jen sérií nezúčastněných „mhm“, „aha“ a „no jo“. Fyzicky seděla metr ode mě, ale mentálně byla na jiné planetě.
Je to ten nejhorší způsob, jak někomu ukázat, že na něm absolutně nezáleží. Je to horší než hádka. Je to tiché, pomalé sdělení: „Jsi nudná. Jsi nedůležitá. Obsah mého telefonu je zajímavější než tvoje existence.“ Pokaždé se cítím malá, hloupá a ponížená za to, že jsem si vůbec dovolila myslet, že by ji moje odpověď mohla zajímat.
Minulou neděli jsem to už nevydržela. Zase položila tu svou otázku, já začala mluvit a ona sáhla po telefonu. Zmlkla jsem uprostřed věty. Ticho se táhlo asi minutu, než si toho vůbec všimla.
„Proč nemluvíš?“ zeptala se, aniž by zvedla oči od displeje. „Protože mě neposloucháš,“ odpověděla jsem a snažila se udržet klidný hlas.
A v tu chvíli se to stalo. Ta okamžitá transformace. Z nezúčastěné matky se stala ukřivděná oběť. S teatrálním povzdechem odložila telefon a spustila: „Prosím tě, co ti zase je? Ty jsi tak neuvěřitelně přecitlivělá! Člověk se tě normálně zeptá, jak se máš, a ty hned děláš scény. S tebou je to fakt hrozné.“
Najednou jsem byla já ten padouch. Ta problematická, hysterická dcera, která si neváží toho, že se její maminka „zajímá“. Je to geniální past. Nejdřív vás poníží svou lhostejností, a když se ohradíte, udělá z vás agresora.
Až teď, v osmadvaceti letech, mi konečně dochází celá ta zrůdnost. Tato žena se nezajímá o nikoho jiného než o sebe. Není to aktivní zloba. Je to naprostá, pohlcující sebestřednost. Ona si pravděpodobně ani neuvědomuje, co dělá a jak moc to bolí.
A to je možná to nejhorší. Ta naděje, že se to změní, ve mně umírá. Už se nehádám. Jen odpovím: „Mám se fajn,“ a dívám se, jak se spokojeně vrací ke svému telefonu, s pocitem, že si splnila svou mateřskou povinnost.
Máte také rodiče, kteří s vámi komunikují jen naoko a ve skutečnosti vás vůbec nevnímají? Jak se s tím vyrovnáváte? Podělte se o svou zkušenost na pribehy.kral@seznam.cz. Vědomí, že v tom nejste sami, je někdy jediná útěcha.
