Článek
Všechno to začalo nevinně. Řešili jsme po telefonu chování syna mé sestřenice, který měl ve školce záchvat vzteku. Mámina reakce byla okamžitá a nekompromisní. „Je rozmazlenej. Jenom zkouší, co si může dovolit. Dnešní děti jsou prostě malí manipulátoři.“
Poslední dobou se o dětskou psychologii hodně zajímám, a tak jsem se nadechla a zkusila to. Opatrně jsem jí vysvětlila, že tříleté dítě nemá dostatečně vyvinutý mozek na to, aby s někým manipulovalo. Že záchvat vzteku je často jen bouře pocitů, se kterými si neví rady. Že úkolem rodiče je dítěti pomoct ty pocity pojmenovat a provést ho jimi, ne ho za ně trestat.
Mluvila jsem do zdi. Absolutně odmítala připustit, že by to dítě „nevědělo, co dělá“. Pro ni byl svět černobílý. Hodné děti se nevztekají, zlobivé ano. A pak, aby podpořila svůj argument, pronesla s hrdostí v hlase větu, která mi vehnala slzy do očí.
„No, moje děti se teda nikdy takhle na veřejnosti nevztekaly. My bychom jim to netrpěli.“
Řekla to jako důkaz svého výchovného úspěchu. Jako medaili za dobře odvedenou práci. A já jsem v tu chvíli oněměla, protože mi v hlavě jako film běžely skutečné důvody našeho „vzorného chování“.
Nevztekali jsme se. To je pravda. Ale ne proto, že bychom byli od přírody klidní a vyrovnaní. Bylo to proto, že jsme se k smrti báli.
Vybavila jsem si tu dusivou atmosféru v obchodním domě Kotva, když mi mohlo být tak pět let. Chtěla jsem nějakou hračku. Když máma řekla ne, začala jsem kňourat. Okamžitě se ke mně sklonila a přes zaťaté zuby zasyčela: „Jestli okamžitě nepřestaneš, tak doma uvidíš ten tanec! Počkej, já ti dám opravdový důvod, abys brečela!“
Pamatuju si otcův varovně zdvižený prst, kdykoliv jsme se s bratrem začali hádat. Pamatuju si tu neustálou hrozbu, že „dostaneme na zadek“. Naučili jsme se velmi rychle, že projevovat jakékoliv negativní emoce – smutek, zklamání, hněv – je nebezpečné.
A tak jsme je neprojevovali. Nikdy jsme své rodiče neobtěžovali svými „manipulativními emocemi“. Místo toho jsme si je balili hluboko do sebe. Vytvořili jsme si v duši takový malý papiňák, kam jsme všechno to, co jsme nemohli pustit ven, pečlivě zavírali.
Výsledek? Dva dospělí lidé, kteří absolutně netuší, co si počít se svými pocity. Dva lidé, kteří se bojí konfliktu a raději všechno spolknou. Dva lidé, kteří se naučili, že jejich vnitřní svět je špatný a je třeba ho skrývat.
Máma na druhém konci telefonu si dál pyšně myslí, že nás skvěle vychovala, protože z nás vyrostly tiché a poslušné děti. A nikdy nepochopí, že nevychovala zdravé jedince. Jen nás dokonale vycvičila. A to zjištění bolí víc, než by si kdy dokázala představit.
Setkali jste se i vy s přesvědčením, že dětské emoce jsou jen „manýry“, které je třeba potlačit? Podělte se o své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz.
