Článek
Naše město má úžasné dětské muzeum, takové to interaktivní hrací centrum plné aktivit pro děti od batolat až po školáky. Často tam chodím se svou tříletou dcerkou. Zóny pro nejmenší děti jsou z bezpečnostních důvodů obehnány plotem s brankou na západku, aby se malí průzkumníci nemohli bez dozoru rozprchnout do světa. Tedy, alespoň teoreticky. Včera jsem se na vlastní oči přesvědčila, že největším nebezpečím pro děti je někdy hloupost a sobectví jiných dospělých.
Byl to běžný den. V batolecí ohrádce si hrálo asi deset dětí, včetně mé dcery, a jejich rodiče na ně dohlíželi. Pak ale přišel čas odchodu pro jednu maminku, říkejme jí Radka. Snažila se přimět svého syna, aby si přestal hrát a šel s ní. Chlapeček, jako každé správné batole, ji naprosto ignoroval. A tady začala katastrofa.
Místo aby Radka vešla do ohrádky, zavřela za sebou branku a v klidu si pro syna došla, udělala pravý opak. Otevřela branku dokořán a zůstala stát v průchodu. Odtud začala na svého syna hlasitě pokřikovat, ať okamžitě poslechne a jde k ní. Její syn se ani nehnul. Ale ostatní děti ano.
Otevřená branka byla pro ně jako pozvánka do zakázaného světa. Během několika vteřin se z klidné herny stalo mraveniště. Děti začaly jedna po druhé vybíhat ven. A Radka? Ta tam stále stála, držela branku otevřenou a soustředila se jen na řvaní na své vlastní dítě. Absolutně nic neudělala, aby ostatním dětem zabránila v útěku.
Okamžitě nastal chaos. Ostatní rodiče a jedna babička v panice vyskočili a začali nahánět své potomky. Muzeum je totiž poměrně velké a plné nástrah. Batolata bez dozoru se rozprchla ke schodišti, k otevřeným výtahům a na nechráněné balkony. Byla to scéna jako z hororu.
Moje dcera naštěstí zamířila do výtvarné dílničky. Věděla jsem, že tam bude sice celá od barvy, ale v bezpečí. Už jsem se za ní chystala, když jsem si všimla malého chlapečka, který se nebezpečně rychle blížil k okraji velkého, kamenného schodiště, které vedlo o patro níž.
Jeho babička za ním běžela, co jí síly stačily, ale viděla jsem, že to nemůže stihnout. V tu chvíli jsem neváhala. Nechala jsem svou dceru jejímu barevnému osudu a rozběhla jsem se ke schodům. Chlapečka jsem popadla doslova v poslední vteřině. Oddechla jsem si a předala ho roztřesené, ale nesmírně vděčné babičce.
Uprostřed toho zmatku jsem zaslechla, jak jeden tatínek, který se snažil udržet jedno plačící dvojče v náručí, zatímco druhé mu utíkalo, zoufale křičí na Radku: „ZAVŘETE TU BRANKU!“ Její odpověď mi vyrazila dech.
„Není moje práce hlídat vaše děti! Já mám na starosti svoje tři!“ odsekla mu drze. A stále, stále držela tu branku otevřenou. Působila jsem v tu chvíli jako jakýsi pastýř, který se snaží udržet stádo batolat dál od nebezpečného schodiště.
Křik a pláč přivolal manažerku centra. Dva tatínkové okamžitě ukázali na Radku, která konečně zvedla své dítě a branku zavřela. Ale místo omluvy spustila hysterický monolog o tom, jak se cítila „v nebezpečí“, protože na ni ten tatínek křičel, a že požaduje, aby proti němu bylo zakročeno.
V tu chvíli už jsem k nim došla i já, v náručí svírajíc svou dceru, která byla od hlavy až k patě žlutá od barvy. Společně s babičkou zachráněného chlapce jsme potvrdily verzi ostatních rodičů. Řekly jsme, že celou nebezpečnou situaci způsobila ona svým naprosto nezodpovědným chováním.
Radka se ale nedala. Začala znovu křičet, že ona přece nebude hlídat cizí děti a že si máme své potomky starat sami. Manažerka naštěstí zachovala chladnou hlavu. Podívala se na tu hysterickou ženu, pak na nás, skupinu rozumných, i když roztřesených rodičů, a vynesla jasný verdikt.
Oznámila Radce, že za své chování má do muzea doživotní zákaz vstupu. Ta začala ječet na celé kolo, a tak musela být přivolána bezpečnostní služba, která ji i s jejími dětmi vyvedla ven. Cestou ven jsem ještě slyšela, jak si stěžuje na diskriminaci a šikanu.
Bylo mi líto jejích dětí. Ale jí ani v nejmenším. Stačilo by přitom tak málo. Jednoduchá omluva. Věta jako: „Promiňte, zpanikařila jsem, nemyslela jsem.“ Cokoliv. Ale ona se místo toho rozhodla hrát si na oběť poté, co svou arogancí ohrozila půl tuctu malých dětí. Některá drzost je zkrátka bezmezná.
