Článek
Někdy si říkám, že si ze mě osud dělá jen legraci. Krutou, zlomyslnou legraci. Vždy, když už se zdá, že se blýská na lepší časy a já konečně dosáhnu nějakého cíle, přijde další rána. A ta poslední, která přišla v úterý, v den, který měl být oslavou mého vítězství nad nepřízní osudu, byla možná ta nejbolestivější ze všech. Protože mi ji nezasadil osud, ale člověk, od kterého jsem čekala tu největší oporu.
Moje cesta k tomuto úterý byla dlážděná peklem. V květnu 2023 jsem úspěšně dokončila právnickou fakultu. Byla jsem na sebe pyšná a těšila se na budoucnost. Měla jsem se připravovat na advokátní zkoušky, které mě čekaly v červenci. Měsíc před termínem mi ale lékaři diagnostikovali agresivní formu rakoviny prsu. Můj pečlivě naplánovaný život se zhroutil během jediného odpoledne.
Musela jsem odložit zkoušky a vrhnout se do boje o život. Následovaly měsíce, které bych nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli. Šestnáct kol chemoterapie, která mi vzala vlasy i sílu. Náročná operace. A nakonec nekonečné týdny ozařování. Byla jsem vyčerpaná, ale odhodlaná se nevzdat. Nejen v boji s nemocí, ale i v mém profesním snu.
Advokátní zkoušky jsem skládala několikrát. Poprvé ještě uprostřed léčby, protože jsem nechtěla, aby mi propadly poplatky. Bylo to šílenství, ale já jsem to brala jako projev vzdoru. Neúspěch mě neodradil. Letos v květnu jsem konečně ukončila aktivní léčbu a krátce nato jsem zkoušky konečně složila. Porazila jsem rakovinu i paragrafy. Cítila jsem se neporazitelná.
Ale život mi zřejmě nechtěl dopřát oddych. Sotva jsem se nadechla, přišla další rána. Můj tatínek dostal těžký infarkt, po kterém následovalo pět menších mrtvic. Zůstal částečně ochrnutý a odkázaný na pomoc. Jako by toho nebylo málo, moje maminka už delší dobu bojuje s rakovinou žaludku ve čtvrtém stádiu.
Slavnostní složení advokátního slibu bylo naplánováno na toto úterý. Vzhledem ke stavu mých rodičů jsem se rozhodla pro virtuální ceremoniál přes videokonferenci, abych mohla být s nimi a zároveň se o ně starat. Bydlíme s přítelem Tomášem (33) asi hodinu a půl cesty od nich, a tak jsem na pár dní odjela k rodičům a on zůstal doma.
Moc jsem si přála, aby tam byl se mnou. Nejen jako svědek mého velkého úspěchu, ale hlavně jako morální podpora v této nesmírně těžké době. Bylo to ale komplikované, a tak jsme se domluvili, že se připojí přes videohovor na telefonu a bude tak se mnou alespoň na dálku.
Ceremoniál začal. Soudkyně měla úvodní řeč, panovala důstojná atmosféra. Na telefonu vedle notebooku jsem viděla Tomášovu tvář. Čekal trpělivě se mnou. Cítila jsem se klidnější, že je tam, že na to nejsem sama. Soudkyně začala postupně vyvolávat jednotlivé advokáty ke složení slibu.
A pak se to stalo. Blížila se moje řada a já jsem si koutkem oka všimla, že se pozadí na Tomášově kameře změnilo. Už neseděl doma v obýváku. Vešel do nějakého obchodu. Proč? Proč právě teď? Srdce mi sevřela úzkost. A v tu chvíli, přesně v okamžiku, kdy soudkyně říkala mé jméno, se jeho obraz zasekl a spojení se přerušilo. Ztratil v obchodě signál.
Byla jsem zklamaná a naštvaná. Po tom všem, čím jsem si prošla, on si zrovna v tu nejdůležitější chvíli musí jít něco koupit a přijde o to. Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Soudkyně mě vyzvala, abych zvedla pravou ruku a začala opakovat slova slibu. „Slibuji na svou čest a svědomí…“ A v tom okamžiku se na obrazovce mého notebooku objevilo obrovské okno s oznámením: „Příchozí hovor od: Tomáš“. Hlasité, otravné zvonění prořízlo ticho slavnostního okamžiku.
V panice jsem hovor rychle odmítla. Soudkyně se na mě přísně podívala. Snažila jsem se pokračovat. Ale Tomáš volal znovu. A znovu. A znovu. Celkem šestkrát. Celou dobu, co jsem se snažila odříkat svůj slib, mi do toho vyzváněl jeho hovor. Byla to noční můra. Ten okamžik, za který jsem tak tvrdě bojovala, byl zničený, poskvrněný a proměněný v trapnou frašku.
Když bylo po všem, jen jsem bezmocně zírala na obrazovku. Jak mohl být tak neuvěřitelně bezohledný? Copak by normální člověk po druhém, třetím odmítnutém hovoru nepochopil, že mám asi něco důležitého na práci a přestal volat? A pak mi hlavou probleskla strašlivá, jedovatá myšlenka. Co když to udělal schválně?
Je pátek odpoledne, sedím v obýváku u rodičů a starám se o tátu. Tomáš mi poslal několik omluvných zpráv, ale já nemám sílu na ně odpovědět. Jak mu mám vysvětlit, že nezničil jen jeden okamžik, ale zpochybnil vše, v co jsem v našem vztahu věřila? Že v den, kdy jsem nejvíc na světě potřebovala jeho podporu, mi ukázal jen svou naprostou lhostejnost?
Poštou mi přišel dekret o zápisu do seznamu advokátů. Měl by to být symbol mého vítězství. Místo toho je to pro mě jen připomínka další zrady a obrovského zklamání. A já vážně uvažuji o tom, že je na čase ukončit nejen boj s osudem, ale i tento vztah.
