Článek
Ten termohrnek jsem dostal zdarma, když jsem před pár lety pár měsíců pracoval v oné kavárně. Je kvalitní, dobře vypadá a hlavně, udržuje vodu hezky studenou po celý den, což je v naší přetopené kanceláři dar z nebes. Samozřejmě, zvenčí není vidět, co v něm vlastně piju. A přesně to je jádrem mého současného, poněkud absurdního problému, který se mi naprosto vymkl z rukou.
Krátce poté, co jsem zde začal pracovat, si mého hrnku všiml jeden kolega. Zrovna jsem procházel kolem firemního kávovaru, který produkuje tekutinu jen vzdáleně připomínající kávu. Kolega se na mě podíval a s úšklebkem prohodil: „Někomu tady nestačí naše firemní břečka, co? Musí mít extra výběrovou.“ Jen jsem se usmál a řekl něco ve smyslu: „Člověk musí mít své standardy.“ A v tu chvíli se zrodila moje lež.
Postupně se to stalo v kanceláři takovou známou věcí. „To je Luděk, náš kávový snob.“ „Neptej se ho na naši kávu, pije jen tu svou.“ „Každé ráno si jde pro velký kelímek a po obědě pro další.“ Nechal jsem je v tom. Bylo to jednodušší a vlastně i docela vtipné, než všem vysvětlovat, že v tom luxusním termohrnku mám jen obyčejnou vodu z kohoutku.
Začal jsem svou roli hrát. Když se mě kolegové ptali, jaká je jejich káva týdne, rychle jsem si na telefonu vygooglil jejich aktuální nabídku a s vážnou tváří jsem mluvil o „oříškových tónech“ a „plném těle“ kávy, kterou jsem nikdy neochutnal. Stala se z toho součást mé pracovní identity. Muž, který potřebuje svou kvalitní kávu, aby mohl fungovat.
Pak přišly první následky mé malé lži. K loňským Vánocům a k mým narozeninám jsem dostal dárkové poukazy do oné kavárny. Byl jsem upřímně vděčný, protože ten podnik je poměrně drahý. Tak jsem si za poukazy kupoval jejich vynikající pečivo a snídaňové sendviče. A zatímco mi připravovali jídlo, nenápadně jsem si naplnil svůj termohrnek u fontánky s vodou.
Jednou k nám do kanceláře přijel na návštěvu velký šéf z jiného státu. Procházel kolem mého stolu, uviděl můj termohrnek a jeho tvář se rozzářila. „Á, Kavárna U Zlatého Zrna! Nejlepší káva ve městě,“ řekl uznale. Musel jsem souhlasit a pochválit jejich neexistující espresso. Strávili jsme pět minut příjemným rozhovorem o kávě, během kterého jsem se vnitřně potil a modlil se, aby se nezeptal na nějaký odborný termín.
A pak přišel vrchol mého kávového podvodu. Nedávno jsem byl povýšen a dostal jsem přidáno. Moje šéfová, která je sama velkou milovnicí kávy, si mě zavolala do kanceláře. Chválila mou práci, mou spolehlivost a energii.
A pak pronesla větu, při které jsem málem vyprskl tu vodu, kterou jsem zrovna pil. „Jste prostě skvělý, Luďku. Vždy připraven na vše, co den přinese… tedy, ‚jakmile si dáte svůj ranní šálek‘!“ řekla a spiklenecky na mě mrkla.
Musel jsem se jen usmát a přikývnout, i když jsem měl pocit, že jsem ten největší podvodník na světě. Od mého povýšení se se mnou snaží ještě více sbližovat přes naši společnou „vášeň“. Zastavuje se u mého stolu a ptá se: „Tak co, Luďku, jaká je dnešní směs? Cítím tam trochu zemité tóny?“ A já musím improvizovat a mluvit o věcech, kterým vůbec nerozumím.
Mám pocit, že tohle zažívají lidé, kteří spolu chodí na kuřácké pauzy. Nebo když se všichni na večírku baví u piva. Je to jakýsi stmelovací rituál. Komunitní pouto.
Jenže to moje je postavené na lži.
Jsem si jistý, že by se nic nestalo, kdybych řekl pravdu. Ale teď už je to příliš velké. Moje pověst spolehlivého, kofeinem poháněného profesionála je postavená na vodě. Doslova.
Co budu dělat, až mě šéfová pozve na „ochutnávku nové výběrové kávy“? Nevím. Ale do té doby si budu dál užívat svou studenou, osvěžující a velmi tajnou vodu.
