Článek
Je pátek odpoledne a já sedím v hotelovém pokoji v cizím městě. Před pár hodinami jsem vystoupil z letadla po pětihodinovém letu a stále se z toho zážitku nemůžu vzpamatovat. Třesu se, ale ne únavou z cesty. Třesu se potlačeným vztekem a ponížením. A je mi smutno. Tak strašně smutno, že mám pocit, že se mi rozpadne srdce.
Abych vysvětlil svůj příběh, musím se vrátit o pár měsíců zpět. Ještě nedávno jsem byl normální kluk. Všechno se ale změnilo, když mi lékaři diagnostikovali agresivní formu rakoviny v oblasti pravého oka. Jedinou možností, jak mi zachránit život, byla radikální operace – exenterace očnice. Zní to složitě, ale výsledek je prostý. V místě, kde jsem měl pravé oko, mám teď prázdnou, hlubokou dutinu o velikosti kulečníkové koule.
Od operace je to jen pár měsíců a já se stále snažím se svým novým vzhledem vyrovnat. Je to těžké. Vyhýbám se zrcadlům, nesnáším focení. Nenosím žádnou oční protézu ani pásku. Je na to příliš brzy a rána je stále citlivá. A já se možná v hloubi duše snažím přijmout fakt, že takhle teď prostě vypadám. Že mi chybí půlka pravé strany obličeje.
Dnes jsem letěl na týdenní pracovní cestu. Jako vždy jsem si zarezervoval místo u okna. Je to můj malý rituál. Rád se dívám na mraky a na svět z výšky. Pomáhá mi to utřídit si myšlenky a uklidnit se. Usadil jsem se na své místo, a brzy nato nastoupila do letadla rodina – žena, její manžel a malý chlapeček, kterému mohlo být tak čtyři nebo pět let.
Manžel měl místo v řadě za mnou, zatímco žena a její syn měli prostřední a krajní sedadlo v mé řadě. Všechno se zdálo být v pořádku, dokud si mě ten chlapeček nevšiml. V okamžiku, kdy jeho oči spočinuly na mém obličeji, viditelně se otřásl. Ucukl a schoval se za matku.
Jsem zvyklý na občasné pohledy a zírání dospělých. Většinou mi to nevadí. Ale když vidím, že se mě bojí děti, vždycky mě to zasáhne. Vždycky to zabolí. Vím, že děti nemají filtr, že jejich reakce jsou upřímné. Čekal jsem, že ho jeho matka v klidu napomene, vysvětlí mu, že se nemá čeho bát, a tím to skončí.
Místo toho se ale otočila ke mně. S nuceným, omluvným úsměvem se mě zeptala: „Promiňte, mohl byste si prosím přesednout s mým manželem? Můj syn se vedle vás necítí úplně dobře, trochu se bojí. Moc by nám to pomohlo.“ Její slova mě naprosto ohromila.
V klidu jsem jí odpověděl, že ne, že si přesedat nebudu, protože chci sedět u okna. Zeptala se mě ještě několikrát, čím dál tím naléhavěji. Pokaždé jsem odmítl. Nakonec to vzdala, posadila se a pro sebe si zamumlala, ale dost nahlas, abych to slyšel: „To je neuvěřitelné. Je to jenom dítě. Čekala bych od vás trochu víc citlivosti.“
Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí. JÁ mám být citlivější? Já, který jsem si prošel peklem rakoviny, který jsem přišel o oko, který se každý den potýká s tím, jak vypadá? Já, který se stydí vyjít na ulici a vyhýbá se lidem, protože se nechci dívat na jejich zděšené výrazy? Její slova byla tak krutá a nespravedlivá, že jsem měl co dělat, abych se na místě nerozplakal.
Bylo mi trapně. Bylo mi hrozně trapně za to, jak vypadám. A ona mi svým chováním jen připomněla, proč se tak často stydím. Proč se uzavírám před světem. Proč mám pocit, že jen tím, že existuji, dělám něco špatně.
Celý pětihodinový let jsem seděl jako zařezaný, obličejem otočený k okénku a snažil se ignorovat její přítomnost vedle mě. Cítil jsem její odsuzující pohled, i když se na mě nedívala. Přemýšlel jsem o tom, co se stalo.
Chápu, že se dítě může leknout. Ale nechápu tu matku. Místo aby využila příležitost a naučila své dítě empatii a tomu, že lidé vypadají různě, rozhodla se, že problémem jsem já. Že já jsem ten, kdo se má přizpůsobit, kdo má ustoupit, kdo se má v podstatě schovat, aby nerušil pohodlí jejího syna.
Teď jsem tady, v Bostonu. Měl bych se těšit na nový týden, ale místo toho se cítím zlomený a ponížený. Doufám, že víc rodičů bude učit své děti, že když potkají někoho, kdo vypadá „jinak“, není to důvod ke strachu nebo posměchu. Že uvnitř jsme všichni jen lidé a nezasloužíme si, aby se s námi zacházelo jako s něčím, co je třeba odstranit z dohledu. Protože to bolí. A někdy to bolí víc než jakákoliv nemoc.
