Článek
Ten pocit si pamatuju už z dětství. Bylo mi asi osm a hrál jsem si s kamarády u nich v pokojíčku. Najednou se z kuchyně ozval hlas kamarádovy maminky: „Děti, buchta je na stole, pojďte si vzít!“ Všichni ostatní se s nadšeným křikem rozběhli do kuchyně. Jen já jsem zůstal sedět na koberci. Měl jsem pocit, že to „děti“ se na mě tak úplně nevztahuje. Že já bych měl počkat, až pro mě paní přijde a výslovně mě pozve. Že si ten kousek buchty nezasloužím automaticky, jako ostatní.
Dnes je mi osmadvacet a nic se nezměnilo. Minulý týden jsem se vracel z oběda do kanceláře. V naší firemní kuchyňce seděla u stolu parta kolegů, jedli a smáli se. Dveře byly otevřené. Můj mozek ale okamžitě vyhodnotil situaci: „Mají svůj vlastní svět. Nechtějí, abys je rušil. Budeš tam navíc.“ A tak jsem si šel v tichosti sednout ke svému stolu a snědl si oběd z krabičky sám, s pohledem upřeným do monitoru.
Nejhorší je, když mě někdo pozve přímo. Kamarád mi volal, že se večer sejdou s dalším klukem u něj ve zkušebně, jen tak si brnkat na kytaru a bubnovat. „Hele, vím, že na nic nehraješ, ale určitě přijď, pokecáme, dáme pivo.“ Moje první reakce nebyla radost, ale úzkost. Budu tam překážet. Budu tam divnej. Budu narušitel.
Celý den jsem nad tím přemýšlel. Pár hodin před domluveným časem jsem mu stejně napsal zprávu: „Čau, jen se chci ujistit, že tam dneska nebudu navíc. Jestli chcete být sami, v pohodě to pochopím.“ Čekal jsem na povolení ke vstupu na akci, na kterou mě sám pozval.
Je to jako bych měl v sobě zabudovaný program, který mi říká: „Nejsi vítán. Nezasloužíš si to. Nejsi součástí.“ Tenhle pocit mě okrádá o zážitky, o přátelství, o radost. Nutí mě neustále zpochybňovat vlastní hodnotu a místo v jakékoliv skupině.
Vždycky čekám na nějaké extra speciální pozvání, které by prolomilo tu bariéru v mé hlavě. Ale i kdyby přišlo, pravděpodobně bych si myslel, že je to jen ze zdvořilosti.
Má tenhle pocit vůbec nějaké jméno? Je to jen extrémní verze syndromu podvodníka? Nebo je to hluboký, zakořeněný pocit nehodnosti, který si člověk nese z dětství jako neviditelné břemeno? Je to hlas, který mi šeptá, že na každém večírku jsem jen omylem. A já nevím, jak ho umlčet.
Nosíte v sobě také tenhle pocit, že nikam nepatříte, i když vás dveře zvou dál? Bojujete s pocitem, že si své místo ve světě musíte neustále obhajovat? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší úlevou zjistit, že nejste jediní, kdo stojí za dveřmi.
Zdroje
