Článek
Byl pátek večer, první srpnový. Seděli jsme s kamarádem u mě na bytě v Karlíně, dali si pár piv a dostali hlad. Klasika. Objednali jsme dvě pizzy přes Wolt. Celé to stálo i s doručením asi 550 korun. Poctivě jsem to zaplatil kartou online, přihodil jsem i nějaké dýško, a pak na to úplně zapomněl.
Asi za půl hodiny zvonek. Šel jsem ke dveřím, v lehké pivní mlze jsem automaticky sáhl do peněženky a vytáhl tisícovku.
Ve dveřích stál chlapík, mohlo mu být tak přes třicet. Měl unavené oči, mluvil lámanou češtinou s přízvukem, který jsem nedokázal zařadit. Venku před domem stála zaparkovaná otřískaná stará Fábie, jejíž nejlepší léta byla dávno pryč. Bylo jasné, že to nemá lehké.
Vzal jsem si krabice s pizzou a podal mu tu tisícovku. „Dobrý, nechte si to,“ prohodil jsem, v domnění, že mu dávám dýško nějakých padesát korun.
„Děkuju! Děkuju mnohokrát!“ řekl s takovým nadšením, až mě to zarazilo. A v tu vteřinu mi to docvaklo. Sakra. Já už jsem přece platil.
V hlavě mi proběhl rychlý výpočet. Právě jsem mu dal spropitné skoro tisíc korun. To není spropitné, to je skoro charita. Cítil jsem se jako totální idiot.
Otevřel jsem pusu, že na něj zavolám. Že se omluvím, vysvětlím svůj omyl a poprosím ho o peníze zpátky. Nejsem žádný Kellner, mám hypotéku a každá koruna se počítá.
Ale pak jsem ho uviděl.
Šel zpátky ke svému autu. A najednou se na jeho unavené tváři rozlil ten nejzářivější, nejupřímnější úsměv, jaký jsem kdy viděl. Úsměv od ucha k uchu. Jako by zrovna vyhrál ve Sportce nebo našel poklad. A těsně předtím, než nasedl do té své staré rachotiny, udělal takový malý, skoro neznatelný poskok radosti.
Zavřel jsem pusu. A pak i dveře.
Stál jsem tam s těmi dvěma pizzami a cítil se pořád trochu jako blbec, ale zároveň mě zalil neuvěřitelně hřejivý pocit.
Jasně, ta tisícovka mi bude chybět. Ale ten pohled na čistou, nefalšovanou radost člověka, který to očividně potřeboval mnohem víc než já, ten mi udělal radost na celý týden.
Vzpomněl jsem si na tátu. Ten taky kdysi přijel do Prahy z malé vesnice jen s pár stovkami v kapse a snem o lepším životě.
Nevím, jaký příběh má tenhle kurýr. Ale v ten pátek večer jsem mu díky své vlastní blbosti možná ten jeho příběh trochu usnadnil. A ta pizza, ta chutnala nějak líp než obvykle.
Udělali jste někdy chybu, ze které se vyklubalo něco skvělého? Podělte se o svůj příběh plný šťastných náhod na pribehy.kral@seznam.cz. Pojďme společně šířit trochu radosti.
