Článek
Trvalo mi třicet let, než jsem sebral odvahu k tomuhle rozhovoru. Třicet let terapií, knih, článků a bolestivého skládání střípků mého dětství dohromady. Jel jsem za našima do Kutné Hory odhodlaný, ale klidný. Nechtěl jsem křičet ani obviňovat. Chtěl jsem jen pochopení.
Po nedělním obědě, když káva voněla obývákem, jsem to zkusil. Mluvil jsem o pocitech. O tom, jak jsem se jako kluk cítil neviditelný. O tom, že si nepamatuju, že by se mě někdy zeptali, jak se doopravdy cítím. O tom, co odborníci nazývají emoční zanedbávání.
Čekal jsem cokoliv. Zlehčování, obranu, možná i slzy. Ale na to, co přišlo, mě nemohlo připravit nic.
První se ozval táta. „Ale prosím tě. Jaképak zanedbávání? Dneska se všechno moc řeší. Za nás to takhle bylo normální, nikdo se s námi taky nepáral.“ Byla to klasická obrana normalizací. Očekávaná. Ale pak si vzala slovo máma. A shodila na stůl atomovou bombu.
Podívala se na mě s klidem a lehkou výčitkou v hlase a řekla: „A proč jsi za námi nikdy nepřišel a neřekl, co tě trápí? Byla to tvoje práce nám to říct. My ti přece do hlavy nevidíme.“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. To je jako by zahradník řekl uschlé květině: „Měla sis říct o vodu, tvoje chyba.“ To je jako by lékař řekl pacientovi v bezvědomí: „Měl jste mi lépe popsat své příznaky.“ Je to tak absurdní, tak dokonale převrácená logika, že se mi z toho zatočila hlava.
Dítě nemá za úkol vysvětlovat své emoce dospělým. Dítě, aby se vůbec odvážilo své emoce projevit, potřebuje bezpečné prostředí. Potřebuje rodiče, kteří se aktivně ptají, kteří naslouchají, kteří dávají najevo, že jeho vnitřní svět je pro ně důležitý.
A já jsem si okamžitě vzpomněl, proč jsem nikdy nic neřekl. Vzpomněl jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem s náznakem slz přišel a bylo mi řečeno, ať „nefňukám“. Na všechny ty momenty, kdy jsem byl smutný a bylo mi nařízeno „jít si dělat úkoly a nevymýšlet blbosti“. Systematicky ve mně zabili jakoukoliv chuť se svěřovat. A teď, o dvacet let později, mi vyčítají, že jsem mlčel.
Díval jsem se na ně a poprvé v životě jsem je viděl úplně jasně. Nebyli to zlí lidé. Byli to jen dva lidé tak vyděšení z vlastního selhání, že jejich mozek raději ohnul samotnou realitu, než aby si přiznali stín zodpovědnosti.
Neomluvili se. Nic nepochopili. Ale já jsem z toho rozhovoru odjížděl se zvláštním pocitem klidu. Už jsem se necítil zmatený. Už jsem o sobě nepochyboval. Ten absurdní argument byl tím nejjasnějším důkazem, jaký jsem kdy mohl dostat. Potvrdili mi všechno, co jsem si myslel. Není a nikdy to nebyla moje vina.
Pokusili jste se i vy mluvit se svými blízkými o bolestivých tématech, jen abyste narazili na zeď nepochopení nebo obviňování? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší úlevou vědět, že nejste jediní, kdo vede tento boj.
