Článek
Celé dětství jsem slýchala variace na jednu a tu samou větu: „Moc to prožíváš.“ Bylo jedno, jestli jsem brečela, protože se mi smáli ve škole, nebo jestli jsem byla naštvaná, protože mi sestra zničila oblíbenou hračku. Moje pocity byly vždycky chyba. Byly moc velké, moc dramatické, moc nepohodlné. Měla jsem je změnit. Podívat se na věci jinak. Být racionální.
Trvalo mi roky, než jsem pochopila, že problém nebyl v mých pocitech, ale v tom, že je nikdo nechtěl vidět. Po jedné skvělé zkušenosti s empatickou terapeutkou, která mi tohle všechno pomohla rozkrýt, jsem se rozhodla zkusit jiného terapeuta, tentokrát na pojišťovnu. A tehdy jsem vstoupila do zóny soumraku.
Pan doktor byl velkým fanouškem kognitivně-behaviorální terapie, neboli KBT. A jeho přístup mi byl děsivě povědomý. Když jsem mu s obtížemi popsala bolestivou vzpomínku, místo validace a pochopení vytáhl svůj blok a zeptal se: „A jaký iracionální myšlenkový vzorec za tímto pocitem stojí? Zkusme to přerámovat.“
Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Seděla jsem naproti svému otci v křesle za dva tisíce na hodinu. Znovu mi někdo říkal, že moje emoce jsou jen otravný bug v systému, který je třeba opravit. Že můj smutek není oprávněný, ale je to jen „kognitivní zkreslení“.
Po pár sezeních, kdy se mě snažil přesvědčit, že se na své trauma mám dívat jako na „příležitost k růstu“, jsem to nevydržela. Slušně, ale pevně jsem mu řekla, že jeho metoda je pro mě re-traumatizující, protože opakuje přesně to chování mých rodičů, kvůli kterému jsem pomoc vůbec vyhledala. A že terapii ukončuji.
Jeho reakce byla chladná. A to nejlepší mělo teprve přijít. O pár týdnů později mi přišla do schránky „Zpráva o ukončení terapie“ pro mého praktického lékaře. Otevřela jsem ji a nevěřila vlastním očím. Stálo tam, cituji: „Klientka ukončila terapii z důvodu nízké motivace ke změně a tendenci setrvávat ve svých naučených vzorcích vyhýbavého chování a potlačování emocí.“
Cože?! Ten člověk, ten vystudovaný profesionál, nejenže absolutně nepochopil, co se děje, ale ještě měl tu drzost otočit to proti mně. Já, která jsem konečně našla sílu ochránit své emoce a odejít ze situace, která mi ubližovala, jsem byla onálepkována jako někdo, kdo své emoce potlačuje.
Bylo to absurdní, bylo to ponižující a bylo to k vzteku. Ale zároveň v tom byla zvláštní, bolestivá katarze. Ten dopis byl finálním důkazem, že jsem udělala správně. Že můj vnitřní kompas, který křičel „uteč“, funguje naprosto bezchybně.
A tak jsem se poučila. Někdy ti největší odborníci na mapy vůbec nerozumí terénu vaší duše. A ta nejdůležitější terapie je naučit se věřit sama sobě, i když se vás celý svět snaží přesvědčit, že jste blázen.
Máte i vy zkušenost s tím, že pomoc, kterou jste hledali, vám nakonec ublížila? Narazili jste na systém, který odmítal pochopit vaši realitu? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Váš hlas a vaše zkušenost jsou důležité.
