Hlavní obsah
Příběhy

Mám dva tituly, skvělou práci a žádné svědomí. Nebo snad ano?

Foto: Andrea Piacquadio (Pexels)

Maturita, přijímačky, bakalář, inženýr. Všechny zkoušky a tituly v mém životě jsou jeden velký podvod, za který vděčím cizí práci a drzosti. Teď sedím v prosklené kanceláři a každý den čekám, kdy se tenhle můj domeček z karet zbortí.

Článek

Oficiálně se jmenuju Ing. et Ing. Veronika Nováková (jméno bylo změněno). Zní to dobře, že? Na zdi mi visí dva diplomy z Vysoké školy ekonomické a na účet mi chodí peníze z korporátu, o kterých se mým poctivějším spolužákům ani nesnilo. Ve skutečnosti jsem ale podvodnice. Profesionální lhářka, která nenapsala jedinou kloudnou větu a nevypočítala jediný příklad.

Vždycky jsem uměla lidi ukecat. Byla jsem ta, co dávala dohromady studijní skupiny, nosila kafe a tvářila se jako nejlepší kamarádka. Zatímco ostatní po nocích šprtali statistiku, já jsem si lakovala nehty a čekala, až mi na mail přistanou hotové materiály. Seminárky? Stačilo v pár větách pozměnit práci někoho, kdo ji odevzdal o rok dřív. Zkoušky? Seděla jsem vedle největšího šprta a měla ostré lokty a dobrý zrak.

Bakalářku za mě v podstatě napsal jeden kluk z vyššího ročníku, který potřeboval peníze na letní fesťák. Diplomku jsem splácala z pěti různých cizích prací. Největší adrenalin přišel u státnic. Týden jsem se učila nazpaměť odpovědi na otázky, kterým jsem absolutně nerozuměla. Potila jsem se, koktala, ale nějakým zázrakem jsem to uhrála na trojky. Ten pocit, když mi potřásl rukou děkan, nebyla hrdost. Byla to jen úleva, že další kolo podvodu vyšlo.

Díky známostem a „dobrým výsledkům“ jsem dostala místo ve velké firmě. A jedu v tom dál. Mé prezentace jsou dílem mých podřízených, mé nápady jsou jen přeformulované myšlenky z porady, kterých se chytnu dřív než ostatní. Kolegové mě obdivují za moji „efektivitu“. Šéf mě chválí. A já se při každé pochvale usměju, poděkuju a v žaludku mi sevře ledová úzkost.

Někdy ležím v noci v posteli a říkám si, co se stane, až to praskne. A ono to jednou praskne. Až přijde úkol, který nebudu moct na nikoho hodit. Až se mě někdo zeptá na jednoduchou věc z oboru a já nebudu vědět. Trochu se toho bojím. Ale pak si řeknu, že jsem to dotáhla až sem. Bez jediné hodiny skutečné práce. A to je vlastně taky docela výkon, ne?

Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz