Článek
Srdce mi buší jako o závod, když tohle píšu, ale už to v sobě nemůžu dál dusit. Před pár dny jsem udělal něco strašně hloupého, něco, za co se neuvěřitelně stydím. Řekl jsem Lucce, své přítelkyni, že můj penis má přes osmnáct čísel… Lhal jsem. Strašně jsem jí lhal. Ve skutečnosti mám totiž mikropenis. Ano, slyšíte dobře. Ne jen „menší“ nebo „podprůměrný“. Vyloženě mikropenis. Cítím se kvůli tomu příšerně, hlavně kvůli té lži. Lucku mám fakt moc rád, je úžasná, a já jí takhle lžu.
Jenže si nedokážu představit, že bych jí řekl pravdu. Co když mě pak už nebude chtít? Co když se mi vysměje? Ten stud, který cítím kvůli tomu, jaký jsem „tam dole“, je ochromující. Bojím se, že nikdy nenajdu ženu, která by mě doopravdy milovala. Že každá se mnou bude chodit jen do chvíle, než „to“ uvidí, a pak se mi prostě vysměje do očí a uteče. Nebo ještě hůř, řekne to svým kamarádkám a já budu za totálního trapáka.
Ta představa mě ničí. Představa, že se na mě dívá s odporem nebo s posměchem… to bych asi nepřežil. Proto jsem lhal. Byl to zkrat, panika. Chtěl jsem na ni udělat dojem, chtěl jsem být v jejích očích „normální chlap“. A teď jsem se do toho zamotal a nevím, jak z toho ven.
Každý den se probouzím s úzkostí. Co když na to přijde? Co když se budeme chtít milovat a já se budu muset svléknout? Ta hrůza mě paralyzuje. Přitom je Lucka tak chápavá a milá. Možná… možná by to pochopila? Ale ten risk je obrovský. Risk, že ztratím někoho, na kom mi strašně záleží, jen kvůli něčemu, za co vlastně ani nemůžu.
Někdy si říkám, jestli vůbec mám právo na lásku, na normální vztah. Jestli nejsem odsouzený k tomu být navždycky sám, jen kvůli téhle mé… odlišnosti. Je to hrozný pocit. A ta lež to všechno jenom zhoršuje. Cítím se jako podvodník.
Nevím, co mám dělat. Říct jí pravdu a riskovat, že ji ztratím? Nebo dál žít v téhle lži a trápit se každý den? Obojí mi připadá jako noční můra.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
