Článek
Omlouvám se, jestli to bude znít jako fňukání, zvlášť v dnešní době, kdy se ve světě dějí mnohem horší věci. Ale dnes mám narozeniny a sedím sama v bytě, přede mnou krabice s pizzou a talíř s palačinkami.
Lidé mi popřáli. Naskákaly mi zprávy na mobilu, zeď na Facebooku se zaplnila klasickým „Všechno nejlepší!“. A já jsem za to vděčná, opravdu. Jenže když jsem několik lidí pozvala, jestli se nestaví, abychom si dali něco dobrého a jen tak si popovídali, nikdo nepřišel. Nečekám dary, nejsem malá holka, abych se urážela, ale je tak těžké necítit to zatracené prázdno, když člověk kouká do talíře a nemá si s kým přiťuknout.
Nejvíc to bolí asi proto, že předevčírem jsme slavili narozeniny jiné kamarádky. Pro ni se uspořádala velká párty s překvapením, byly tam dárky, pilo se, smálo se. Byli tam všichni. A já si teď připadám jako blázen, když sedím sama doma. Děje se to takhle už třetí rok po sobě.
Možná jsem ten typ kamarádky, kterou lidé ve skupině jen tolerují, ale ve skutečnosti ji nemají nijak zvlášť rádi. Ten člověk, co je fajn mít v partě, ale nikomu nechybí, když tam není.
Aspoň že ta pizza a palačinky jsou výborné. Za to jsem vděčná.
Příští rok to udělám jinak. Žádné pozvánky, žádné zklamání. Koupím si letenku a odjedu sama někam k moři.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
