Článek
Je mi třicet dva. Mám dobrou práci v IT, slušný plat, vlastní byt na hypotéku, kterou zvládám splácet. Mám všechno, co bych si měl přát. A taky mám jeden velký sen – na tři týdny vypadnout do Thajska. Už měsíce si večer místo seriálů na Netflixu pouštím cestovatelské dokumenty. Projíždím fotky na Instagramu – ty kýčovité pláže s bílým pískem, buddhistické chrámy, barevné trhy plné exotického ovoce a voňavého jídla. Mám našetřeno dost peněz, abych si to mohl dovolit bez mrknutí oka. V čem je tedy problém? Nemám s kým jet.
Když jsem to téma nadhodil před kamarády v hospodě, se kterými jsme dřív procestovali půlku Evropy, jen se na mě soucitně podívali. „Člověče, Martine, to zní skvěle, ale víš jak… hypotéka, malá má dva roky, sotva se dostanu na víkend na chatu.“ Další má doma těhotnou manželku, třetí si zrovna bere úvěr na rekonstrukci bytu. Chápu to. Jsme v tom věku, kdy se priority mění.
Zkusil jsem to i na svou mladší sestru Katku. „Káťo, co bys řekla na tři týdny v Thajsku? Pláže, sluníčko, zaplatím ti letenku…“ Jen se zasmála. „Brácha, jsi se zbláznil? Kdo mi dá v práci měsíc volno? A co bych tam jako dělala? Navíc Petr by mě samotnou nepustil.“ A bylo vymalováno.
Takže jsem tu zůstal sám se svými naspořenými penězi a s letenkou do Bangkoku na dosah jednoho kliknutí. A s obrovským strachem. Děsím se toho, že tam budu sám. Představuju si, jak sedím sám u stolu pro dva v nějaké plážové restauraci a všichni na mě koukají jako na nějakého podivína. Jak si budu sám fotit selfie před chrámem. Co budu dělat večer? Budu jen sedět na hotelovém pokoji a koukat do zdi? Co když se mi něco stane, ztratím se, onemocním? Kdo mi pomůže?
Vím, že je to iracionální. Lidé cestují sami pořád. Ale já jsem to nikdy neudělal. Vždycky jsem byl ten, co potřebuje parťáka. A teď, když tu parťáci nejsou, mám pocit, že jsem v pasti. Mám peníze, mám možnosti, ale chybí mi ta odvaha. Ta odvaha překonat ten trapný pocit, že být sám je nějaká prohra.
A tak každý večer sedím u počítače, mám otevřenou stránku s letenkami, kurzor myši se vznáší nad tlačítkem „Koupit“. Tak strašně moc chci zažít to dobrodružství. Ale ten strach je jako těžká deka, která mě dusí. Mám to risknout? Mám se na to vykašlat a jet? Co když to bude ta nejlepší věc v mém životě? A co když to bude naopak to nejhorší? Nevím. A to je na tom asi to nejtěžší.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
