Článek
Mám takovou zásadu, nebo spíš sen, o kterém jsem si myslela, že je samozřejmý: když člověk pracuje na plný úvazek, měl by mít dost peněz na to, aby se uživil a mohl bydlet sám. Nezáleží na tom, jestli sedí v kanceláři nebo doplňuje zboží v supermarketu. Osm hodin denně, pět dní v týdnu, to je přece kus života, který si zaslouží důstojnou odměnu. Jenže tenhle sen je pro mě a spoustu mých vrstevníků jen nedostižná fantazie.
Je mi dvacet šest. Mám stabilní práci a můj plat není úplně špatný, je to skoro dvojnásobek minimální mzdy. A přesto se každý večer přistihnu, jak s úzkostí projíždím realitní servery a počítám. Po zaplacení nájmu za garsonku někde na okraji města, energií, jídla, dopravy a pár základních potřeb bych byla na nule. Možná i v mínusu. Stačil by jeden nečekaný výdaj, třeba oprava pračky nebo zubař, a byla bych v koncích.
A tak pořád bydlím doma. S rodiči v malém panelákovém bytě 2+kk. Mám je ráda, o tom žádná, ale v šestadvaceti už toužím po vlastním klidu, po soukromí. Chci si pozvat kamarádku na víno, aniž bychom musely šeptat v mém dětském pokoji. Chci si vařit o půlnoci, když nemůžu spát, a nebudit tím tátu, který vstává v pět do práce. Chci si prostě jen žít po svém.
Ten pocit bezmoci je na tom to nejhorší. Snažím se, pracuju, šetřím, kde se dá, a stejně to nestačí. Cítím se provinile, když si postěžuju, protože vím, že jsou na tom lidé mnohem hůř. Ale tenhle pocit, že nemůžu roztáhnout křídla a letět, i když se snažím mávat ze všech sil, je k zbláznění. Někdy na mě padne taková deprese, že mám chuť se na všechno vykašlat.
Celý ten systém mi přijde postavený na hlavu. Jak je možné, že poctivá práce už dávno nezaručuje základní jistotu vlastního života?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
