Článek
Bylo to jako blesk z čistého nebe. Před něco málo přes dvěma týdny, po běžné preventivní prohlídce, přišla ta zpráva. Rakovina. Nádor na tlustém střevě, který už stihl metastázovat do jater a plic. Prognóza? Bez rozsáhlé chemoterapie a operací, které by znamenaly měsíce bolesti a utrpení s relativně malou šancí na úspěch, mi zbývá tak osm měsíců života. Možná ani to ne.
Rozhodl jsem se hned. Žádná léčba. Nechci strávit poslední chvíle svého života v nemocnici, slabý, nemocný, trpící. A své milované Lence jsem nic neřekl. Vím, že by mě okamžitě začala tlačit do té léčby, že by se pro mě trápila, že by naše dny byly plné strachu a slz. A to já nechci. Chci, aby naše poslední společné měsíce byly naplněné jen šťastnými vzpomínkami. Aby si mě pamatovala takového, jaký jsem byl, ne jako trosku.
Takže jsem udělal pár změn. Začínám pracovat o něco později a končím každý den dřív. Ráno jí nosím snídani do postele – její oblíbené palačinky s javorovým sirupem nebo čerstvé rohlíky z naší pekárny. Večer ji beru na rande, jako když jsme spolu začínali. Procházky o staré Praze, večeře v naší oblíbené malé restauraci, nebo jen tak sedíme doma u vína a povídáme si. Snažím se každý den udělat něčím výjimečným.
Mám malou truhlářskou dílnu, kterou si pronajímám. Můj pan domácí, starý pan Novák, je skvělý chlap. Když jsem mu naznačil, že mám nějaké zdravotní potíže a potřeboval bych trochu ulevit finančně, souhlasil, že mi na příštích šest měsíců odpustí nájem. To znamená výrazně menší finanční stres a já můžu ušetřit mnohem víc peněz, aby Lenka měla něco do začátku, až tu nebudu.
Doufám, že mi jednou odpustí, že jsem si zvolil tuhle cestu. Že jsem jí to neřekl. Ale dělám to pro ni. Pro nás. Abychom si ty poslední společné chvíle užili naplno, bez bolesti a strachu. Aby vzpomínky na mě byly jen ty krásné. Snad to pochopí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
