Článek
Před lety jsem pracovala jako dočasná výpomoc v personálním oddělení velkých novin. Byla to zvláštní a smutná doba. Naše redakce právě pohltila jinou, zkrachovalou, a mým úkolem bylo sedět na recepci a být prvním kontaktem pro desítky zkušených novinářů, kteří přišli o práci a teď s nadějí i zoufalstvím v očích přicházeli zkusit štěstí u nás. Shromažďovala jsem jejich životopisy a dávala jim informační letáky. Každý den jsem byla svědkem lidských tragédií.
Můj přímý nadřízený, pan Bareš, byl v tomto chaosu jako maják. Spravedlivý, chápavý a nesmírně lidský. Zatímco ostatní manažeři se zavírali ve svých kancelářích, on chodil mezi lidi, mluvil s nimi a snažil se jim pomoci, jak jen mohl.
Všiml si, že jsem každé ráno v práci o hodinu dříve. Stávala jsem venku před budovou, i když byla zima. Vysvětlila jsem mu, že jezdím autobusem a mám jen dvě možnosti: buď přijet o hodinu dříve, nebo o devadesát minut později. Samozřejmě jsem volila tu první možnost. „To je nesmysl, abyste tu mrzla,“ řekl mi tehdy. „Pojďme to vyřešit.“ Bez váhání mi upravil pracovní dobu – mohla jsem chodit dříve a dříve také odcházet. Fungovalo to skvěle. Ráno jsem stihla udělat spoustu práce, než dorazili ostatní, a odpoledne mě vystřídala další brigádnice.
Jenže pak zasáhl vyšší manažer, pan Janda. Byl to přesný opak pana Bareše. Muž, který miloval pravidla, tabulky a směrnice víc než lidi. Chodil po chodbách s deskami v podpaží a kontroloval, jestli mají všichni správně označené kelímky na kávu. Lidské příběhy ho nezajímaly.
Když se dozvěděl o mé upravené pracovní době, rozzuřil se. Před ostatními si zavolal pana Bareše na kobereček. „Bareši, co to má znamenat, ta speciální pracovní doba pro vaši brigádnici? Tady platí pravidla pro všechny. Žádná protekce.“ Pan Bareš se mu snažil klidně vysvětlit logiku a efektivitu, ale pan Janda ho přerušil. „Nezajímá mě to. Buď bude dodržovat standardní hodiny, nebo si najděte někoho jiného.“
Druhý den si mě pan Bareš smutně zavolal. „Je mi to líto, Ivo,“ řekl. „Někteří lidé prostě vidí jen pravidla, ne lidi.“ Musela jsem souhlasit, i když to znamenalo, že teď budu muset po práci dlouho čekat na večerní autobus.
Hned první den mého nového harmonogramu, asi dvacet minut předtím, než jsem si měla oficiálně „píchnout“ příchod, ke mně přišel sám velký pan Janda. Seděla jsem u stolu a četla si knihu. Práskl přede mě na stůl tlustý štos papírů. „Tohle potřebuji okamžitě zkopírovat, trojmo,“ přikázal.
Než jsem stačila odpovědět, objevil se za ním pan Bareš, jako by se tam zjevil odnikud. Jeho hlas byl naprosto klidný a profesionální. „Dobré ráno, pane Jando. Obávám se, že Iva vám teď nemůže pomoci.“ Pan Janda se arogantně ušklíbl. „A to proč? Sedí tady a nic nedělá!“ Pan Bareš se sladce usmál. „Protože ještě není v práci. Její pracovní doba začíná až za dvacet minut. A jak jste sám včera nařídil, pro zaměstnance neexistují žádné speciální úpravy harmonogramu. Bývala by tu už byla a pracovala, ale vy jste to zakázal. Takže si bohužel budete muset počkat. Nebo si ty kopie můžete udělat sám.“
Panu Jandovi zrudla tvář. „Bareši, do mé kanceláře!“ zahřměl a odkráčel. Slyšela jsem zvýšené hlasy, ale v klidu jsem si dál četla knihu. Přesně v okamžiku, kdy jsem si měla píchnout příchod, mě pan Bareš zavolal do své kanceláře.
„S okamžitou platností se vracíte ke svému původnímu, upravenému harmonogramu,“ řekl mi s úsměvem. Přikývla jsem, píchla si příchod a šla udělat ty kopie.
Pan Bareš nakonec v té firmě stoupal po žebříčku a o pár let později převzal pozici, kterou dříve zastával pan Janda. Byla to pro mě cenná lekce. Ukázal mi, že dobrý šéf se pozná ne podle toho, jak slepě dodržuje pravidla, ale podle toho, jak se postaví za své lidi.
