Článek
Je mi čtyřicet. S manželem Tomášem jsme byli spolu od našich patnácti let. V sedmnácti jsem otěhotněla a v osmnácti, krátce po narození naší nejstarší dcery, jsme se vzali. Moji rodiče nás nechali bydlet v domku po prarodičích hned vedle nich s tím, že to bude jednou moje dědictví. Žili jsme takhle desítky let. Měli jsme další čtyři děti a já zrovna čekala páté. Myslela jsem, že jsme šťastní. Neměli jsme hádky, chodili jsme na rande, byli jsme si blízcí. Můj život byl dokonalý. A pak se zhroutil.
Na Silvestra jsem se vrátila o den dřív z výletu s kamarádkami. Byla jsem v sedmém měsíci a chtěla jsem být doma, ve své posteli. Když jsem vešla do naší ložnice, našla jsem tam svoji šedesátiletou matku, jak souloží s mým manželem. Ještě teď mi zní v uších její křik, když na mě zařvala, ať vypadnu z „jejich“ ložnice. Z naší ložnice.
Bohužel, moje nejstarší dcera byla doma ve svém pokoji a ten křik ji vylekal. Vyběhla na chodbu a viděla svou vlastní babičku, nahou, jen v prostěradle, jak utíká z našeho domu do toho vedlejšího. Byla v šoku.
Donutila jsem manžela, aby mi řekl pravdu. A pravda byla horší než jakákoliv noční můra. Začalo to, když nám bylo osmnáct a bydleli jsme u rodičů. Moje matka ho svedla. Celých dvaadvacet let, déle, než trvalo naše manželství, spolu měli poměr. Nechráněný. Minimálně jednou měsíčně.
Začala jsem v hlavě počítat a polil mě ledový pot. Okamžitě mi došlo, že moji dva nejmladší bratři, dvacetiletá dvojčata, by mohli být… jeho.
Zavolala jsem tátovi, ať okamžitě přijede. Sám. Donutila jsem Tomáše, aby se mu přiznal. Můj táta, který znal mámu od střední, se zhroutil. Konfrontoval ji a my slyšeli její jekot až k nám.
Rozhodla jsem se, že tohle potichu neprojde. S pomocí sestry jsme uspořádali velkou rodinnou sešlost. Když byly všechny děti v suterénu u filmu, před celou rodinou – tou mojí i Tomášovou – jsem řekla pravdu. O všem.
Většina rodiny stojí při mně, ale někteří ne. Slovo dalo slovo a brzy se to rozkřiklo po celém městě. Máma přišla o svou funkci vedoucí dětského sboru v kostele, kde byla celý život za svatou. Táta ji vyhodil z domu. A trval na testech DNA mých bratrů. Výsledky potvrdily nemyslitelné. Dvojčata jsou biologickými syny mého manžela. Moji bratři jsou zároveň synové mého muže.
Teď, o pár měsíců později, je všechno v troskách. Tomáše jsem vyhodila. Rodina je rozdělená na dva tábory a moje děti přišly o většinu příbuzných. Rozvádíme se. Protože dům je dědictví po prarodičích, ani jeden z nich z něj nic neuvidí. Zato firma, kterou jsme spolu budovali, je společné jmění a já dostanu polovinu. Máma pravděpodobně nedostane od táty ani korunu výživného, protože soud přihlédne k její vině.
Ze vší té zrady je ale jedna věc, která mě ničí nejvíc. Při jedné z našich hádek u mediátora mi Tomáš vmetl do tváře, proč to všechno začalo. Prý jsem ho něčím naštvala, on si postěžoval mé matce, ta ho „utěšila“ sexem a jemu se to zalíbilo. Řekl mi, že s ní byl sex mnohem lepší než se mnou. A že by se se mnou dávno rozvedl, ale nechtěl přijít o ni. A pak řekl tu větu, která mě budí ze spaní: „Byla jsi jen zástěrka.“
Nebyla jsem jeho žena. Byla jsem jen zástěrka pro jeho dvaadvacetiletý poměr s mojí vlastní matkou.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
