Článek
Pořád se mě někdo ptá, jestli jsem smutná. Ne. Cítím jen vztek. Čistý, spalující vztek. Bylo mu pětadvacet let a zemřel při banální operaci s nízkým rizikem, kterou podstoupil jen a jen kvůli mně. Zemřel bez jakéhokoliv smysluplného důvodu. Neexistuje žádný „vyšší plán“ a žádný Bůh nade mnou nedrží ochrannou ruku. Prostě zemřel. Je pryč, a to naprosto zbytečně.
Snažili jsme se o děti. Měli jsme dům, psy, měli jsme společný život, který jsme si oba tak tvrdě vybudovali, a teď je to všechno pryč. Pro nic. A je to moje chyba, a to vědomí je k nesnesení. Nemůžu si ani vzít život, protože on zemřel proto, abych já mohla žít dál. Jsem tu zaseknutá jen s tímhle vztekem.
Není to spravedlivé. A nepřipadá mi to skutečné. Proč ze všech lidí na světě, kteří mohli zemřít, byl vybrán zrovna on? Byl to dobrý člověk. Zemřel, protože se snažil být dobrým manželem.
Měl se dobře, byl finančně zajištěný, a už se mi ozvalo několik lidí s poznámkou, že mi po něm aspoň zbyly peníze. Víte co? Nechte si ty řeči. Nechci jeho peníze. Chci zpátky svého manžela. Nenávidím teď lidi, tak moc je nenávidím. Neustále poslouchám prázdné fráze. Cizí lidé z Facebooku mi píší, jak je mrzí má ztráta, přestože jsme spolu naposledy mluvili před deseti lety. Vždyť mě ani neznáš, Sandro, jak tě to může mrzet? Jde ti jen o laciné lajky za předstíranou soustrast.
Kašlu na to. Kašlu na to být vdovou. Na všechno.
Konec výlevu. Jdu teď kousat do polštáře. I ty mě štveš, polštáři! Ani mě pořádně nepodpoříš, a to je přitom jediný tvůj úkol.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
