Článek
Tohle je fakt bizarní, a předem se omlouvám. Můj manžel, se kterým jsem 12 let, má v poslední době vážné zdravotní problémy. Přišla řeč na to, co by si přál, až tady nebude. Zeptala jsem se, jestli chce být pohřbený. To nechtěl. Zpopelnit taky ne.
Můj manžel chce, abych nechala z jeho těla vyjmout lebku a vyčistit ji. Tu lebku si pak mám vystavit na krbovou římsu v obýváku. Zbytek jeho těla mám poslat do jedné z těch firem, co z popela vyrábějí drahokamy, a nechat z něj udělat dva modré diamanty. Ty diamanty pak mám vsadit do očních důlků té lebky, aby vypadaly jako oči. Prý tak bude „dohlížet na náš rodinný dům“ a bude se „předávat z generace na generaci“.
Vždycky měl takový morbidní a nekorektní smysl pro humor. Když se o tom zmínil dřív, než onemocněl, myslela jsem, že si dělá legraci. Ukázalo se, že ne. Dokonce mě požádal, abych to udělala taky, abychom mohli mít naše lebky s ladícíma očima nad krbem spolu. To jsem rezolutně odmítla.
Snažila jsem se s ním mluvit, ale je neoblomný. Řekla jsem mu, že je mi z toho nepříjemně, ale on tvrdí, že je to i pro naše děti (které jsou ještě malé, aby se k tomu mohly vyjádřit). Zeptala jsem se, jestli se takhle snaží „žít dál“ s rodinou i po smrti. Řekl, že vlastně ani ne. Ptala jsem se, co se zbytkem popela, a on mi řekl, že žádný nechce, ať si nechám udělat co největší drahokamy a zbytek ať firma zlikviduje.
Hádala jsem se s ním. Že přece neví, jestli jeho děti budou chtít mít doma lebku svého otce. Které dítě si ji vezme, až umřu já? A co za dvě, tři generace? Jak by se cítil, kdyby jeho potomci tu bizarní lidskou lebku prodali někde na blešáku, protože pro ně nic neznamená? A hlavně, jak se bude cítit, až se já, v zármutku a snaze zpracovat jeho ztrátu, budu muset dívat, jak na mě „zírá“ pokaždé, když si sednu na gauč?
Nic z toho ho nezajímalo. Jen u mé poznámky, že bych tu lebku asi nikdy nevyndala z krabice, se zdál naštvaný. Řekl mi, že to je to, co si přeje, a já bych tak ignorovala jeho poslední vůli. Odpověděla jsem, že on s tou poslední vůlí nebude muset žít další roky, ale bylo mu to jedno.
Část mě se chce přes své pocity přenést, ale nejde to. Chce se mi brečet při pomyšlení, že někdo rozřeže mého manžela a podá mi jeho kosti. Mám úzkost z představy, že bych si tu lebku s modrýma „očima“ měla dát domů a koukat na ni, dokud nezemřu. Je mi jedno, jestli chce pohřeb do země, zpopelnit, vikingský pohřeb, nebo se nechat přeměnit na potravu pro stromy. I ty drahokamy samotné bych zvládla. Ale ta lebka… Neuhne a nedělá si legraci.
Uvažuju, že bych ho po smrti prostě nechala zpopelnit a popel rozptýlila u nás na zahradě, ale to mi přijde podlé a nečestné. Ale absolutně si nedokážu představit, že bych pohodlně žila s tím, co po mně chce. Co mám dělat?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
