Článek
Vždycky jsem si myslela, že máme s Petrem hezké manželství. Jistě, občas přišla nějaká ta bouřka, jako všude, ale kdo by čekal tohle? Seděli jsme večer v obýváku, koukali na nějaký seriál v televizi a on najednou z ničeho nic pronesl, že mi musí něco říct. Zkameněla jsem. Ten tón hlasu nevěstil nic dobrého. A pak to z něj vypadlo. Celá ta hrůza. Že mě většinu našeho manželství podváděl. S Klárou. Se svou sestřenicí, kterou znám odjakživa, která se na mě na každé rodinné oslavě usmívala a ptala se, jak se máme. V tu chvíli se mi udělalo černo před očima.
Brečela jsem celou noc. On seděl na gauči, neschopný slova, jen se díval do prázdna. Ráno jsem zavolala mámě. Bez ní bych to nezvládla. Okamžitě přijela a bez řečí si odvezla děti k sobě, abychom to mohli vyřešit a hlavně, aby to neviděly. Hlavně naše čtrnáctiletá dcera, ta už by si to dokázala dát dohromady. Máma mi řekla, ať jim zatím neříkám pravý důvod, že se hádáme. Že na pravdu bude čas, až se z toho nejhoršího trochu oklepu.
Mluvila jsem s Petrem o rozvodu. Čekala jsem hádky, boj o majetek, o děti. Ale nic. Se vším souhlasil. Dům zůstane mně a dětem, do péče je chci samozřejmě já. Ani necekl. Asi mu došlo, co provedl. Jako by se mu ulevilo, že to konečně prasklo, ale zároveň se sesypal jako domeček z karet.
Teď hledám právníka a snažím se nějak fungovat. Je to strašně těžké. Každý kout našeho domu mi ho připomíná. Každá fotka na zdi je jako facka. Celý náš společný život byla jedna velká lež. A já teď musím posbírat střepy a začít znovu. Pro sebe a hlavně pro naše děti.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
