Článek
Můj repertoár byl omezený, ale funkční. Svíčková, guláš, kuře na paprice, řízky. Jídla, která můj manžel Pavel miloval, jídla, u kterých jsem nemusela přemýšlet. Vařila jsem, protože moje rodina musela jíst. Bylo to palivo, ne umění. Každý den jsem v pět hodin odpoledne stála v kuchyni a s pocitem lehké rezignace jsem přemýšlela, co zase uvařit, aby byli všichni spokojení.
Pavel je gurmán. Nebo si to o sobě alespoň myslí. Miluje pořady o vaření, sleduje slavné šéfkuchaře a v restauracích se s oblibou pouští do debat s číšníky o původu surovin. Moje poctivá česká kuchyně byla pro něj sice základem, ale často si neodpustil „konstruktivní“ kritiku. „Bylo to výborné, miláčku,“ říkával po večeři. „Ale víš, co by to ještě pozvedlo? Troška čerstvého tymiánu.“ Nebo: „Viděl jsem v televizi, že šéfkuchař Pohlreich dává do guláše ještě trochu černého piva. Zkus to příště.“ Tyto poznámky mě vytáčely. Ne proto, že by neměl pravdu, ale proto, že jsem v nich cítila jistou povýšenost. On byl ten znalec, já ta obyčejná kuchařka, kterou je potřeba neustále vzdělávat.
K našemu desátému výročí svatby přišel s dárkem, který byl vyvrcholením jeho snah o mou kulinářskou kultivaci. Podal mi krásně zabalenou krabici. Čekala jsem šperk nebo poukaz na víkend ve wellness. Místo toho jsem uvnitř našla luxusní voucher na „Intenzivní kurz francouzské kuchyně pro pokročilé“ v prestižní pražské kuchařské škole.
Jeho tvář zářila nadšením. „Co na to říkáš?“ zeptal se. „Vím, jak ráda vaříš,“ začal tou největší lží, jakou mohl pronést, „tak jsem si říkal, že bys mohla posunout své umění na další úroveň. Naučíš se nové techniky, budeme si doma dělat hostiny jako v michelinské restauraci!“ Usmála jsem se, poděkovala a políbila ho. Ale uvnitř jsem cítila hořkost. Ten dárek nebyl pro mě. Byl pro něj. Nebyl to projev lásky a ocenění toho, jaká jsem. Byla to investice do jeho vlastního pohodlí. Koupil si upgrade pro svou osobní kuchařku.
Na kurz jsem šla s nechutí a pocitem křivdy. Očekávala jsem snobské prostředí a pocit, že tam nepatřím. Ale stalo se něco, co jsem absolutně nečekala. Ten kurz mě pohltil. Šéfkuchař, charismatický Francouz jménem Jean-Pierre, nebyl arogantní, ale nesmírně inspirativní. Učil nás nejen recepty, ale i filozofii jídla. Učil nás o respektu k surovinám, o harmonii chutí, o preciznosti a trpělivosti.
Poprvé v životě jsem zjistila, že vaření může být něco víc než jen povinnost. Zjistila jsem, že mám talent. Že mám cit pro dochucování, že mi jdou složité techniky. Naučila jsem se, jak udělat dokonalou holandskou omáčku, která se nesrazí, jak správně porcovat rybu, jak připravit maso metodou sous-vide. Každá lekce byla jako zjevení. Objevila jsem v sobě vášeň, o které jsem neměla ani tušení. Už jsem nevařila pro ostatní. Vařila jsem pro tu radost z tvoření.
Když jsem se po prvních lekcích vrátila domů, byla jsem plná nadšení. Chtěla jsem se podělit o svou novou radost. Připravila jsem večeři přesně podle receptu z kurzu. Byla to komplexní, několikachodová záležitost, která mi zabrala celé odpoledne. Pavel byl v sedmém nebi. „Vidíš! Já jsem ti to říkal! Věděl jsem, že máš v sobě skrytý talent! Tohle je naprosto úžasné!“ plácal mě po rameni a přisuzoval si zásluhy za můj úspěch.
Jeho nadšení ale brzy získalo opět ten starý, poučující tón. „Ta omáčka je skvělá, ale není trochu málo zredukovaná?“ ptal se, zatímco si přidával. „A ten plating by mohl být trochu odvážnější.“ Cítila jsem, jak se má radost z vaření pomalu mění v ten starý pocit tlaku a hodnocení. Jen na vyšší úrovni.
Zlom nastal asi po měsíci. Byl pátek. Měla jsem za sebou příšerný týden v práci a těšila jsem se, že si odpočinu. Ale Pavel mi už od rána psal zprávy: „Co dneska uvaříš dobrého? Zkusíš ty kachní prsa s pomerančovou omáčkou, co jste dělali minule? Mám na ně strašnou chuť.“ Přišla jsem domů unavená, ale přesto jsem se pustila do vaření. Chtěla jsem mu udělat radost. Strávila jsem v kuchyni tři hodiny.
Když Pavel přišel domů, večeře byla na stole. Bylo to dokonalé. Vypadalo to a chutnalo jako z restaurace. On si sedl ke stolu, snědl to během deseti minut, přičemž se díval na zprávy v telefonu, a pak řekl: „Bylo to skvělý. Díky.“ A šel si sednout k televizi.
V tu chvíli mi to došlo. On neocenil ty tři hodiny mé práce. Neocenil tu lásku a soustředění, které jsem do toho jídla vložila. Bral to jako samozřejmost. Jako novou, vylepšenou službu, na kterou má nárok. Stal se z něj jen náročný konzument. A já jsem si uvědomila, že mě to takhle nebaví. Že moje nově objevená vášeň se pro mě stala jen dalším bičem.
Druhý den, v sobotu, jsem nevařila. Když se Pavel v době oběda zeptal, co bude, řekla jsem mu, že nevím. Že si může něco objednat nebo si namazat chleba. Byl v šoku. „Ale… proč jsi neuvařila?“ zeptal se nechápavě.
Sedla jsem si naproti němu. „Protože mě to přestalo bavit,“ řekla jsem klidně. „Víš, ten kurz jsi mi nedal jako dárek pro mě. Dal jsi mi ho jako úkol. Jako upgrade pro naši kuchyňskou linku, abys měl doma lepší servis. A já jsem si díky němu uvědomila jednu věc: vaření je umění a vášeň. A já nebudu dělat umění na objednávku pro někoho, kdo si ho neváží a bere ho jako samozřejmost. Odteď vařím jenom tehdy, když chci já, a to, co chci já. A hlavně, vařím pro sebe, protože mě to těší.“
Od té doby se náš rodinný stravovací režim radikálně změnil. Vařím tak dvakrát, třikrát do týdne. Ale když vařím, dělám si složitá, zajímavá jídla, která baví mě. Zvu si kamarádky, experimentujeme, pijeme u toho víno. Pavel často končí se salámem a rohlíky. Občas si stěžuje. Občas nechápavě kroutí hlavou a říká: „Já nechápu, proč se zlobíš, vždyť jsem ti jen chtěl pomoct a podpořit tě v tvém koníčku.“ Ale já se nezlobím. Jsem volná. Ten kurz vaření byl ten nejlepší dárek k výročí, jaký jsem kdy dostala. Jen ne tak, jak to můj manžel původně zamýšlel. Neudělal ze mě lepší kuchařku pro něj. Udělal ze mě člověka, který si našel novou radost jen a jen pro sebe.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
