Článek
Když mi večer podal elegantní, podlouhlou obálku, srdce mi poskočilo radostí.
Opatrně jsem ji otevřela. Uvnitř nebyl zájezd k moři, ani lístky do divadla. Byl tam lesklý, drahý poukaz na konzultaci a zákrok na vyhlášené klinice plastické chirurgie. A dole, v kolonce „Typ zákroku“, bylo ručně dopsáno: „Liposukce břicha“.
Dívala jsem se na ten poukaz a nebyla jsem schopná slova. Myslela jsem, že je to nějaký neuvěřitelně hloupý a krutý vtip. Podívala jsem se na manžela. On se usmíval. Byl na sebe pyšný.
„Co… co to má znamenat?“ vykoktala jsem ze sebe.
A tehdy přišlo to jeho vysvětlení. Vysvětlení, které mě ranilo mnohem, mnohem víc než ten samotný poukaz.
„No, miláčku,“ začal tím svým praktickým, řešitelským tónem. „V poslední době si pořád stěžuješ, jak ti po dětech zůstalo břicho. Jak se necítíš dobře v plavkách a jak bys s tím chtěla něco dělat. Vím, že nemáš čas cvičit. Tak jsem ti to chtěl zjednodušit. Našel jsem tu nejlepší kliniku, všechno jsem zařídil. Je to můj dárek pro tebe. Aby ses konečně cítila zase dobře a byla se sebou spokojená.“
Poslouchala jsem ho a měla jsem pocit, že mi někdo vrazil nůž do srdce. Všechny ty moje tiché stesky, ty chvíle, kdy jsem si před ním povzdechla nad svou postavou, nebyly voláním po ujištění. Nebyly to prosby, aby mi řekl: „Ale mně se líbíš taková, jaká jsi. Pro mě jsi ta nejkrásnější.“
On je slyšel úplně jinak. Slyšel je jako technický problém, který je potřeba vyřešit. Jako porouchanou pračku, ke které je potřeba zavolat opraváře. Neslyšel moji duši, slyšel jen moje tělo. A to tělo, v jeho očích, bylo vadné.
Tím dárkem mi neřekl: „Miluji tě a chci, abys byla šťastná.“ Řekl mi: „Ano, máš pravdu, to tvoje břicho není hezké. Tady máš peníze, běž si ho nechat opravit.“
V tu chvíli jsem pochopila, že ten muž, se kterým žiju pětadvacet let, mě vůbec nezná. Že nerozumí základní ženské potřebě cítit se milovaná a přijímaná taková, jaká je, i se svými nedokonalostmi.
Nekřičela jsem. Jen jsem se tiše rozplakala. Položila jsem ten poukaz na stůl a odešla jsem do ložnice. Naše stříbrné výročí skončilo tichem. Tichem tak těžkým a bolestným, že se dalo krájet.
Pavel to myslel dobře. O tom nepochybuji. Ale jeho dárek mi místo radosti přinesl jen ponížení a bolest. Protože mi potvrdil můj největší strach. Že pro mého muže už nejsem krásná. A že láska se dá nahradit poukazem na liposukci. A to je zjištění, které bolí mnohem víc než jakýkoliv chirurgický zákrok.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
