Článek
Nepletu proto, abych něco vyrobila. Pletu pro ten proces. Pro ten klid, který mi to přináší. Pro ten pocit, že z obyčejného klubka dokážu vytvořit něco hmatatelného, něco, co zahřeje. Každý svetr, který upletu pro sebe, pro manžela nebo pro děti, v sobě nese hodiny mého času, mé soustředění a kus mé duše. Je to můj tichý, vlněný deník.
Můj muž Petr mou vášeň léta toleroval s lehce pobaveným nadhledem. Pro něj, praktického muže, jehož světem jsou čísla a tabulky, bylo moje hobby něco jako roztomilá, ale naprosto nepraktická kuriozita. Občas pochválil barvu nového svetru, ale nikdy se hlouběji nezajímal o složitost vzorů nebo o rozdíly mezi vlnou merino a alpakou. Náš byt byl plný klubek vlny a rozečtených pletacích časopisů, a on to bral jako součást folkloru našeho soužití. Až do minulého týdne.
Seděla jsem večer na gauči, ponořená do složitého irského vzoru, a cítila jsem se naprosto spokojeně. Petr seděl vedle mě a jako obvykle scrolloval na telefonu. Zřejmě narazil na nějaký podcast o vedlejších příjmech nebo na článek o tom, jak zbohatnout na internetu, protože najednou zvedl hlavu a s vážným výrazem se na mě podíval.
„Hele, Kláro,“ začal tónem, jako by se chystal odhalit tajemství vesmíru. „Přemýšlel jsem o tom. Ty tvoje svetry jsou fakt dobrý. Jsou hezčí než ty, co prodávají v obchodech. Měla bys je začít prodávat. Založit si e-shop nebo tak něco. Třeba na Fleru, jak to dělají ty ostatní ženský.“
Zůstala jsem na něj zírat s jehlicemi v ruce. Bylo to poprvé za patnáct let, co projevil takový aktivní zájem o mé pletení. Byla jsem upřímně překvapená a vlastně i trochu potěšená. „Vážně si to myslíš?“ zeptala jsem se s úsměvem. „Myslíš, že by to někdo kupoval?“
„No jasně,“ přikývl s naprostou jistotou. A pak pronesl větu, která se navždy zapíše do zlatého fondu bizarností našeho manželství. Větu, kterou pronesl s naprosto vážnou tváří, v domnění, že mi skládá ten největší a nejmodernější kompliment. „Je to určitě lepší, než kdybys měla OnlyFans.“
Ticho. Jediné, co bylo slyšet, byl zvuk mých pletacích jehlic, které mi vypadly z rukou a zacinkaly o plovoucí podlahu. Zírala jsem na něj a můj mozek se snažil zpracovat to, co právě slyšel. Srovnal právě moje milované, terapeutické pletení svetrů s produkcí obsahu pro dospělé na internetu? V jakém vesmíru, v jakém myšlenkovém pochodu, se tyto dvě aktivity vůbec potkaly ve stejné větě?
Podívala jsem se na něj. Už se zase díval do telefonu, naprosto netušíc, jakou mentální a emoční bouři ve mně právě rozpoutal. On si opravdu myslel, že mi právě dal skvělou, povzbuzující a moderní podnikatelskou radu. V hlavě se mi mísily emoce. První byla šok. Druhá byla lehká urážka. A třetí, ta nejsilnější, byl záchvat absurdního, hysterického smíchu, který jsem se snažila potlačit.
„Počkej, počkej,“ vydechla jsem, když jsem znovu popadla dech. „Jak jsi to myslel? Proč bys to srovnával zrovna s OnlyFans?“ zeptala jsem se, protože jsem zoufale potřebovala pochopit ten myšlenkový pochod.
Podíval se na mě, trochu zmateně, že se na to vůbec ptám. „No, víš, jak se dneska všichni snaží vydělávat na internetu,“ začal vysvětlovat trpělivě, jako by mluvil s dítětem. „Kolega v práci, ten mladý Novák, říkal, že jeho sestřenice si vydělává na OnlyFans balík, jenom tím, že posílá fotky svých nohou. A já jsem si jenom pomyslel, když jsem tě viděl, jak tady pořád pleteš, že je to škoda, aby z toho nic nebylo. Že to tvoje pletení je takový hezčí, kreativnější a hlavně důstojnější způsob, jak si přivydělat, když už něco tvoříš rukama. Byl to kompliment, chápeš?“
A já jsem to pochopila. On to opravdu myslel jako kompliment. V jeho jednoduchém, mužském světě existovala kategorie „vydělávání peněz na internetu“ a v ní byly různé podkategorie. A on mi jen chtěl sdělit, že má raději tu podkategorii „pletené svetry“ než „fotky nohou“. Ta logika byla tak absurdní, tak neuvěřitelně mimo, že se na něj ani nedalo zlobit.
Začala jsem se smát. Nejdřív potichu, pak čím dál víc, až mi tekly slzy. Petr na mě nechápavě koukal. „Čemu se směješ? Vždyť to myslím vážně. Mohla bys být úspěšná podnikatelka.“
Když jsem se konečně uklidnila, vzala jsem ho za ruku. „Miláčku, já vím, že jsi to myslel dobře. A děkuju ti. Ale já nikdy nebudu prodávat své svetry. Protože v momentě, kdy bych z nich udělala byznys, přestaly by být mojí radostí a staly by se jen další prací. A já už jednu práci mám. Tohle je můj klid.“
Podívala jsem se na svůj rozpletený svetr. Najednou mi připadal ještě cennější. Nebyl to jen svetr. Byl to symbol mého duševního zdraví. A teď, díky mému muži, i symbol mé důstojnosti. V jeho vlastním, podivném a neohrabaném vesmíru mi vlastně řekl, že si váží toho, co dělám. Že to považuje za hodnotné. A to byl možná ten nejromantičtější a nejupřímnější kompliment, jaký jsem od něj za poslední roky slyšela. I když přišel ve velmi, velmi zvláštním balení.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
